Petr Fischer Petr Fischer | Názory
13. 1. 2020 13:45

Roger Scruton - filozof, který skládal hudbu a přemýšlel o Kurtu Cobainovi

"Autor, který vám říká, že pravda neexistuje nebo že všechny pravdy jsou pouze relativní, vás žádá, abyste mu nevěřili. Tak mu nevěřte," varoval zesnulý myslitel před postmodernou.
Roger Scruton
Roger Scruton | Foto: ČTK

Zemře-li přítel, utíkáme se do sebe, abychom ztišili své vzpomínky a spustili se k jádru našeho vztahu. Smrt filozofa, který pomáhal myslet několika generacím, je ale smrtí veřejnou, tak jako bylo primárně veřejné celé jeho působení. A tak se i veřejně ptáme, kdo byl on - filozof Roger Scruton - a kdo jsme byli my s ním.

Roger Scruton, symbol živého konzervatismu a jeho specifického přemýšlení o světě, byl v Česku napůl doma. Oblíbil si Čechy natolik, že se naučil plynně náš jazyk. Chtěl lidem porozumět, ne jim jen předávat vlastní moudrost, a to bez proniknutí do jazyka nikdy úplně nejde.

Jeho misijní vzdělávací cesty za železnou oponu trvaly od roku 1979 do vyhoštění v roce 1985 a byly pro Scrutona i výzkumnými výpravami do země, v níž vládnou komunisté. "Byl to otřesný zážitek," vzpomínal později, popisuje všechny ty lidi s očima zabořenýma do země, všudypřítomné obavy a strach.

Scruton však objevil i blízkost. Došel k závěru, že česká a anglická povaha se velmi podobají, jako by byly variacemi téhož: ani my, jako Angličané, nejsme bůhvíjak otevření a srdeční; držíme se spíše zpátky, jsme k druhým zdrženliví, máme odstup. Teprve když po čase najdeme důvěru, jsme schopni se otevřít. A pak je tu humor, přesněji ironie, kterou s anglickým duchem ten český sdílí, a někdy ho v této disciplíně dokonce trumfne.

Intelektuální nepřátelé

Ironie hraje důležitou roli i ve Scrutonově myslitelském působení. Ten, kdo se snažil otevírat Čechům oči, aby viděli neměnné a pevné hodnoty vysoké evropské kultury - včetně té politické -, se po revolucích roku 1989 musel dívat, jak si svět nerozumí, jak se vše pevné a jisté pomalu ztrácí, jak je nucen hledat něco nového, dosud neurčeného. Revoluce, která měla přinést návrat k dávným jistotám, spadla do světa nové nejistoty a zmatku.

Když v 80. letech jezdil Scruton do Prahy přednášet o základech politické filozofie a svého osobního konzervatismu, nebyl zdaleka sám. Myslitele v Československu, kteří nemohli oficiálně působit, podporovali i filozofové, jejichž myšlení se Scrutonovým světem přirozeného konzervatismu příliš nekorespondovalo.

Nejvýraznější z nich, francouzský filozof Jacques Derrida, tehdy stoupající světová intelektuální hvězda, se dokonce později nechtěně stal Scrutonovým antipodem. Intelektuálním nepřítelem, jemuž bude přičítána většinová vina za zmatek, do něhož se postmoderní svět propadl.

"Derridova dekonstrukce … je pilířem nového establishmentu, známka konformity, kterou musí dnešní literární aparátčík nosit," napsal Scruton po Derridově smrti v roce 2004 v knize Moderní kultura. "V tom se neliší od jiných subverzivních, podrývavých doktrín, jako je marxismus, leninismus a maoismus. Jako pop se rychle stává oficiální kulturou postmoderního Státu, a tak se také kultura odmítání stává oficiální kulturou univerzity."

Scruton a Derrida byli v 80. letech schopni působit ve prospěch myslitelské svobody, protože tu byl společný nepřítel totalitního státu. Ve zcela otevřeném světě se ale oba radikálně rozešli. Derrida pak Scrutonovy výstupy nereflektoval, zatímco pro Scrutona bylo Derridovo myšlení výrazem úpadku kultury, v níž se vše rozmazává do falešných obrazů, kde chybí přirozený kontakt s realitou.

"Kultura falše", culture of fake, má podle Scrutona "důsledky podobné důsledkům korupce v politice. Ve světě falešnosti je veřejný zájem neustále obětován soukromým fantaziím, a pravdy, na nichž závisí naše záchrana, zůstávají neprozkoumané a neznámé".

Myslitel posedlosti

Boj proti myslitelům, kterým se souhrnně říká postmoderní, se stal až Scrutonovou posedlostí. Sám přitom často sklouzával k falešným obrazům, které kritizoval. Ideologizace světa myšlení, kterou permanentně napadal (jako jeden z prvních viděl "neomarxismus" za každým rohem), se stala i jeho problémem.

Nelíbilo se mu, že například Michel Foucault se místo pravdy soustřeďuje na politickou a vědeckou rozpravu a na skrytou distribuci (bio)moci v moderních společnostech. Nebo že podle amerického liberálního myslitele Richarda Rortyho se dnes musí každá pravda znovu a znovu vyjednávat. Scrutonovi to přišlo jako nepřípustná relativizace. "Autor, který vám říká, že pravda neexistuje nebo že všechny pravdy jsou pouze relativní," píše Scruton, "vás žádá, abyste mu nevěřili. Tak mu nevěřte."

Na některých univerzitách se z postmoderního myšlení stala pohodlná metoda výkladu světa, v tom má Scruton pravdu. I z jeho úvah ale bohužel zmizel kritický rozměr a zůstal jen ideologicky vytvarovaný protivník, kterému nerozumíme, nechceme rozumět, a proto jej přetváříme k obrazu svému.

Pramenilo to ze základního nepochopení, v němž se takzvaná postmoderna identifikuje s procesem relativizace pravdy, zatímco celý tento proud je spíše výzvou k jejímu novému a pečlivému hledání. Zejména v místech, která jsme přes velké pravdy a pojmy přehlédli. Platí to i pro Derridu, jehož rozsáhlou rozpravu o spravedlnosti Scruton ignoroval, což u konzervativce poněkud překvapuje.

Snad i z podvědomého strachu, že by odvážný skok do pozdního myšlení ohrozil i jeho osobní a filozofickou identitu, obracel se Scruton k pravdám starého světa, jako je národní stát, zdravý nacionalismus a tradiční rodina, kterou má ohrožovat nárok homosexuálů na rodičovství.

Názorová vyhraněnost (jako kdyby ve filozofickém sporu šlo o názory), která se připodobňuje vyhraněnosti kritizovaných "neomarxistů", od Scrutona odklonila řadu lidí, kteří ho po revoluci s potěšením četli. Konzervatismus, který anglický filozof prezentoval, měl spíše obrannou než otázky kladoucí povahu, jak mimo jiné dokládá i tato známá Scrutonova charakteristika: "Skutečný důvod, proč jsou lidé konzervativci, je to, že jsou svázáni s věcmi, které milují, a chtějí je chránit před zneužitím a rozkladem. Jsou svázáni se svou rodinou, přáteli, se svým náboženstvím, s bezprostředním okolím. Vytvářejí si tak celoživotní distinkci mezi věcmi, které je vyživují, a věcmi, které ohrožují jejich bezpečnost a klid mysli."

Svět zlatých telat

Roger Scruton byl v posledních letech zapáleným obhájcem konzervativních hodnot zřejmě i proto, že bránil před zneužitím a rozkladem věci, s nimiž byl citově svázán. Platilo to i pro jeho milovanou hudbu, o níž nejen napsal řadu knih, ale kterou také skládal.

Opera Violet, v níž se probírá nekonzervativní paralelní vztah Violety Gordon-Woodhouseové se čtyřmi muži najednou, má velmi profesionální parametry. Scrutonova kritika populární hudby je podobně řízná jako ta slavná Adornova. Zvukový smog, v němž plaveme na každém kroku, Scruton nesnášel, neboť šíří do veřejného prostoru prázdnotu. Na rozdíl od Adorna ale neviděl příčinu úpadku hudby v kapitalistickém odcizování, nýbrž v podléhání modlám: "Ani obliba Kurta Cobaina nemá s hudbou nic společného, ale je spíš obdivem idolu, klanění se zlatému teleti svého druhu."

Možná že právě tato myšlenka je tím, co si dnes, v bezprostřední blízkosti smrti Rogera Scrutona, můžeme ihned schovat i do budoucna. Slib či výzvu k odolávání každému zlatému teleti, které nám vstoupí do cesty. Ať už se jmenuje Cobain, Gott, Bieber, postmoderna, nebo konzervatismus.

Knihy Rogera Scrutona

  • Slovník politického myšlení (česky 1991)
  • Smysl konzervatismu (česky 1993)
  • Krátké dějiny novověké filosofie (česky 1999)
  • Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře (česky 2002)
  • Průvodce inteligentního člověka filosofií (česky 2003)
  • Západ a ti druzí (česky 2007)
 

Právě se děje

Další zprávy