Po půl roce zase začíná nouzový stav. Vše je jasné jako facka: Nechoďte na fotbal, ale do divadla ano. Tedy když to nebude opereta. Občerstvení si v divadle nekoupíte, ale vedle v přecpaném obchoďáku ano. Vevnitř vás může být deset, ale ke stolu si sednete jen v šesti. Radši choďte plavat v kolika chcete, protože fotbal pouze v deseti není ono. Do školy zatím chodíte, i když ne na střední. Tedy pokud to není prvák. A nikde hlavně nezpívejte…
Dál už není třeba pokračovat. Jde zjevně o první nástřel vládních opatření a teprve podle toho, jak se pokusní králíci - tedy my všichni - budou chovat, se tento chaos začne pomalu a neochotně podvolovat elementární logice a racionalitě. Asi ne náhodou jsou opatření oznámena na dva týdny, i když nouzový stav je na měsíc.
K logice a racionalitě se ale nikdy nepropracujeme, pokud nepochopíme základy ekonomie covidu - tedy jak efektivně vynakládat velmi omezené a drahé zdroje na boj se zákeřným virem.
Falešné dilema
V první vlně koronavirové krize někdejší centrální bankéři Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl rozčísli veřejnou debatu textem o nákladech na boj s koronavirem. Dilema, které nastolili - totiž zda raději chránit životy, nebo ekonomiku -, se ale brzo ukázalo jako falešné. Zvolené strategie jednotlivých států v první vlně pandemie nám přesvědčivě ukázaly, že vše je složitější: jen mírná restrikce nemusí automaticky znamenat udržení dobrých hospodářských čísel. A naopak rychlé a efektivní omezení nemusí znamenat bankrot státu.
Dobře je to patrné například na Švédsku, kde se rozhodli pro první variantu - jen mírná omezení. Spotřeba se tam opravdu nejprve propadla méně než v sousedních zemích, ale počty mrtvých nakonec znervóznily Švédy natolik, že začali praktikovat dobrovolný lockdown - a utráceli nakonec méně než lidé z krátkodobě "zavřených" ekonomik. Oproti tomu v zemích, které si jasně vymezily dobu útlumu, jsme mohli po uvolnění restrikcí pozorovat rychlý nástup chuti nakupovat.
Specifický případ pak představuje prázdninové Česko. Konec omezení jsme u nás pochopili jako povel k nekonečné party, takže se brzo na obzoru nevyhnutelně zjevila potřeba vymezit jí alespoň nějaké mantinely. Ty samozřejmě opět poškodí ekonomiku, a to jistě citelněji, než kdybychom se snažili virovou nákazu balancovat jemněji. My však máme bohužel rádi jen dvě polohy: otevřeno/zavřeno.
Naše i evropská zkušenost tedy ukazují, že epidemiologické a ekonomické požadavky nemusí být nutně v protikladu. Vypadá to ale, jako bychom to nebyli schopni z nějakých záhadných důvodů pochopit. Názorně to ilustruje svérázná intervence někdejšího vlivného centrálního bankéře Miroslava Singera, který minulý týden prakticky zopakoval mnohé teze svých "jarních" kolegů.
Je zajímavé, že zrovna lidé, kteří se toho tolik napřemýšleli o tom, jak udržet stabilitu finančního systému cílováním jeho klíčových veličin, nyní šmahem odmítají jediné možné řešení koronakrize - tedy cílování počtu nakažených.
Overbooking zdravotnictví
Řekněme to natvrdo: pojišťovnická mentalita, v níž má ztracený život nějakou spočítatelnou hodnotu - a tou lze snadno poměřovat náklady na boj s virem -, je v případě aktuální krize úplně nepoužitelná. Obrovské prostředky přece nevynakládáme, aby se už ani o tisícinku nepohnula smrtnost covidu, ale hlavně proto, aby se nezadřel celý systém zdravotní péče.
Koronavirus je zrádný - balancuje mezi tragédií a banalitou, je vysoce infekční a má relativně dlouhou inkubační dobu. Proto je tak nepříjemně dotěrný. Když se jeho trasování podcení, dostává se společnost rychle do situace, kterou už není možné řešit jinak než plošnými restrikcemi. Stačí jeden nenadálý vrchol infekce a během chvíle docházejí lůžka s ventilátory, takže nemocnice musí odkládat "necovidovou" péči, což zcela zbytečně ohrožuje na životech lidi bez virové nákazy.
Navíc virus dokáže účinně paralyzovat celou infrastrukturu. Jediná nákaza může v nemocnicích rychle vyblokovat personál celého oddělení, ve škole zase učitelský sbor.
Zdravotnictví funguje podobně jako overbooking v letadle - společnosti jistě mohou prodat více letenek, ale jen pokud mají statistickou jistotu, že vždy někdo nepřijde, a přijdou-li výjimečně všichni, je řešení okamžitě po ruce. Analogicky vzato, naše nemocnice mají také dost akutních lůžek, ale jen v případě normálního stavu - když přijde náhlá krize (dorazí všichni), je přetížení nevyhnutelné. A náhradní řešení není.
Brzda a plyn
Situace je příliš vážná na to, abychom dál marnili čas falešnými dilematy o protikladných zájmech bílých plášťů a ekonomů. Tím spíše, že je od něčeho takového vždy jen krok k poměřování přemrštěných nákladů na záchranu jednoho života vůči oprávněným zájmům společnosti. A to je uvažování, které v Evropě nikdy nic dobrého nenadělalo.
Epidemiologové a ekonomové nemusí, a dokonce ani nesmí postupovat v protikladu. Zkušenosti z první vlny nás učí, že po rychlé restrikci může následovat rychlý ekonomický růst a že úplné uvolnění může společnost brzy poslat do dalšího lockdownu.
Co potřebujeme, je přesná modelace dopadu jednotlivých omezení na reprodukční číslo nemoci a hledání toho správného balancu mezi krocením viru a dlouhodobě udržitelným chodem ekonomiky. Až do příchodu účinné vakcíny lze sotva vymyslet něco lepšího a funkčnějšího.
Sestava opatření, která dnes v Česku začíná platit spolu s nouzovým stavem, ale bohužel nic takového zatím neslibuje. Nabízí pouze chaos vzešlý z nedořešeného konfliktu mezi epidemiology, kteří příliš nehledí na praktický ekonomický život země, a tou částí ekonomů, kteří mají covid stále jen za takovou chřipečku.
Ekonomie viru je ale již celkem zřejmá a my akutně potřebujeme shodu obou táborů, které nyní zmatenému premiérovi našeptávají úplně protichůdné rady. Řízení epidemie stylem brzda plyn, v jehož rámci pod ochranou nouzového stavu náhodně zkoušíme, co koho zrovna napadne, se dalo omluvit na jaře. Na podzim už ne.
