Když se jej jako uznávaného myslitele a akademika ptávali na věci, které souvisejí s vírou, odpovídal, že Bůh má rád smíšený les. Měl tím na mysli pestrou spiritualitu. Zastával názor, že má-li být křesťanství co k čemu, nesmí se bát konkurence jiných duchovních směrů.
A měl také za to, že na člověku by mělo být rychle zbadatelné, z jakých pramenů se napájí. U lidí, kteří mají příležitost čerpat z těch křesťanských, by si podle jeho mínění mělo okolí lámat hlavu, "jak je možné, že se ten člověk i v těžkých chvílích usmívá". Sám tak působil: pozitivní, vlídný, vždy otevřený novému.
Odkud to víš?
Dětství Ludvík prožil v pražských Nuslích a jako výjimečně nadaného hocha jej brzy zlákala katolická intelektuální elita sdružená v Tovaryšstvu Ježíšovu. Ačkoliv byla jeho rodina česká, podržela si po vzniku republiky rakouské občanství, na základě čehož byl komunisty v roce 1950 deportován za hranice.
Mladý adept kněžství pak studoval v Římě a ve Frankfurtu nad Mohanem. Vstoupil k jezuitům, kteří pro něj našli uplatnění v Japonsku, kde strávil prakticky polovinu života. Stal se řádným profesorem tokijské Sophia university - jednoho ze čtyř nejprestižnějších vysokoškolských ústavů v zemi vycházejícího slunce.
Coby ředitel tamní knihovny měl krom jiného na starost i výstavbu nové budovy a rovněž působil jako rektor v místním kněžském semináři. Publikoval, překládal, hovořil celou řadu evropských i východoasijských jazyků. Třebaže vždy zůstal plachým intelektuálem, dokázal se velmi sebevědomě vyrovnat s úzkostmi, jež přináší život i smrt. Netoužil druhé strhnout plamennou řečí a emocemi, v pár otázkách byl ale schopen rozmetat jakékoliv falešné dogma. "A odkud to víš?" ptával se, když někdo cosi příliš zaníceně tvrdil.
Po těžké krizi na pražské Katolické teologické fakultě, během níž na přelomu milénia ultrakonzervativci připravili jeden ze zakládajících ústavů Karlovy univerzity o akreditace potřebné k výuce, byl v roce 2003 povolán jako záchranář do funkce děkana. Měl nezpochybnitelné teologické vzdělání, což v té době nebylo ve zdejších končinách pravidlem. Jako konsenzuální osobnost dokázal rozhádanou fakultu ve dvou volebních obdobích uklidnit a stmelit. Nešlo přitom jen o půtky v pedagogickém sboru, nesoulad se přenesl i mezi studenty. Ti dogmatičtěji naladění, kteří měli blízko k bývalým učitelům, žádali od Armbrustera, aby jim nadiktoval, "jak to s Bohem vlastně je". On ale dával přednost teologii provázené pochybnostmi a zkoušené otázkami.
Nebudeš, víš?
Armbrusterova schopnost naslouchat oponentům a hledat s nimi společné se přitom prolínala s jeho odhodláním provádět nezbytné kroky. Velmi úspěšným akademikem se díky této - dalo by se říci "havlovské" - kombinaci vlastností stal v Praze i v Tokiu. Přesto je svým způsobem škoda, že se univerzitní kariéře vůbec věnoval.
"Život začíná ve čtyřiaosmdesáti," napsal autorovi těchto řádek, když mu před lety odpadla jedna z dalších povinností, kterou u jezuitů vykonával. Byl vždy připraven sloužit tam, kam jej představení poslali, niterně ale tíhnul k jedinému: toužil přemýšlet a psát. A stejnou vášeň oceňoval i na papeži Benediktovi XVI., jehož konzervativní postoje někdy nepřijímal právě s nadšením. Vždy mu ale rád "odpustil", jakmile si od něj přečetl nový text.
Pokud by nebyl Ludvík Armbruster celé dekády vázán úkoly, jejichž naléhavost odvál čas, stihl by rozvinout své myšlení v řadě knih. Takto po něm zůstaly jen střípky z duchovních obnov, práce o Heideggerovi, Jaspersovi a zejména jeho oblíbeném Schellingovi. Ve své většině však dosud vyšly jen japonsky, částečně německy. Česky máme k dispozici v podstatě jen knižní rozhovor Tokijské květy, přičemž jeho autor - který je zároveň autorem této vzpomínky - nemohl být zpovídanému náležitě fundovaným partnerem. Alespoň že se Ludvík Armbruster nestal biskupem, jak se o tom jeden čas mluvilo. Napsal by toho ještě míň…
Katolické kruhy přijaly zprávu o smrti Ludvíka Armbrustera s přesvědčením, že nyní "hledí do Boží tváře a vstoupil do věčnosti". Dokud mohl mluvit on sám, formuloval to jinak. "Na řeči o nesmrtelnosti duše můžeš klidně zapomenout, to je zbožná touha starých Řeků. Člověk umře a je po něm. Nebudeš, víš?" nechával se slyšet s širokým laskavým úsměvem. "Naše šance je v umírání - tam máme možnost se pustit svého bytí, představ o něm, úplně a beze zbytku. Plně se vydat Bohu. Právě to je podstatou věčného života," říkával. Předpokládejme, že tuto šanci nepropásl.
Ludvík Armbruster zemřel v sobotu 18. prosince 2021 ve své rodné Praze. Jeho tělo spočine na vyšehradském hřbitově.
Autor je spisovatel.