Je to boj. Moc zákonodárná, výkonná a soudní aby se pořád bály, že se objeví nějaká další „moc“. Nejvíc se toho děsí moc výkonná a zákonodárná. Jen tak tak teď politici odvrátili snahu, aby vznikla nezávislá, nebo jak oni rádi říkají „nekontrolovaná“ (jimi nekontrolovaná), moc úřednická. Ale nepřítel nikdy nespí, takže se teď pilně snaží zabránit, aby vznikla nekontrolovaná moc žalobecká, moc na exekutivě nezávislých státních zástupců. Kam to vede, to jsme viděli v kauze Nagyová, v kauze Grygárek, kmotři a hoši z exekutivy na všech úrovních.
Dlouho a těžce se rodí nový zákon o státním zastupitelství. Už byl skoro hotov, za Petra Nečase, padaly kvůli němu hlavy ministrů (Jiří Pospíšil) a nakonec zase neprošel. Stáhla ho Zemanova oblíbenkyně, z níž prezident dokonce udělal ministryni spravedlnosti, Marie Benešová (ČSSD).
Státní zástupci se měli odtáhnout od ministerstva spravedlnosti, od vlivu ministra, politika. Měli být samostatnější, což však neznamená, že by je nikdo nehlídal. Kontrolováni jsou jednak různými vlastními stupni, k nimž se mohou poškození odvolávat, a ve finále soudem. Soud je také má hlídat, když dejme tomu žádají o povolení odposlechů různého typu. Co státní zástupci žalují, to posoudí nezávislý (aspoň by měl být nezávislý) soudce. Takže kontrola tu je a nemalá. Navíc odborná.
Jenomže kauza Nagyová se stala černou můrou politiků. „Kdy vlítnou na mě,“ přemýšlí nejeden z nich, když večer uléhá. „Nebude to už dneska v noci?“ - Politici jako záruku, že „na ně nevlítnou“, že se neurvou, jako když policie zasahovala na Úřadu vlády, berou to, že žalobce kontrolují, jmenují, odvolávají. Že se s nimi prostě dohodnou, jako se, jak svědčí policejní vyšetřování, dohadovali s Liborem Grygárkem. Ale nebuďme naivní, nešlo, nejde jen o něj.
Chvíli to vypadalo, že dnešní vládní garnitura osamostatnění státních zástupců fandí. Vždyť díky jejich práci (především díky práci olomouckého vrchního státního zastupitelství) padla Nečasova vláda. V důsledku byla zdecimována – a právem – ODS, která se asi nejvíc propojila s kmotry a šíbry.
Jenomže i sociální demokracie s těmito neoficiálními mocenskými strukturami spolupracovala (a zřejmě občas spolupracuje ještě dnes). A lidé z ANO taky dobře vědí, jak věci chodí. Lidovci samozřejmě také, ti mají mnohaleté zkušenosti. Není tedy divu, že se na spravedlnosti potichu peče změna: těm divočákům z Olomouce, té Lence Bradáčové, nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi přistřihnout křidélka. Jak mi řekl jeden současný poslanec: „Než bude pozdě.“
Kdyby se to přehnalo s tou nezávislostí
Náměstek Robert Pelikán řekl Lidovým novinám: „To je to, čeho se obáváme, že kdyby se to přehnalo s tou nezávislostí státního zastupitelství, tak by skutečně přestaly fungovat ty brzdy a protiváhy, které v právním státě fungovat musejí, kde prostě tím principem je, že neexistuje žádná moc, která by byla zcela nezávislá, zcela odtržena od těch ostatních mocí.“ A je vymalováno. Selhaly by brzdy.
Snaha má jediný cíl: aby politici měli přehled o vyšetřování kauz. Aby případně mohli zasahovat do věcí, odvolávat nepoddajné žalobce a strkat si tam svoje, ohebné, přítulné, zavázané.
Pelikán také prohlásil: „Chceme primárně zachovat systém, který se v principu osvědčil. Nechceme sahat do něčeho, co funguje.“ – Hm, tak systém prý funguje. Ano, vrchní státní zastupitelství jakž takž a v několika ostře sledovaných kauzách fungují. Rušit je nemá význam. Ale jako celek systém žaloby nefunguje, jak ukázal příklad Prahy, kde vládlo duo Rampula – Grygárek. Navíc nadřízené stupně státního zastupitelství nijak kvalitně nepracují. Systém se naopak neosvědčil. A je to systém, kdy politici do žaloby zasahují.
Jistě, najdeme několik případů, které spadají pod Ivo Ištvana a Lenku Bradáčovou, kde žalobci projevují nezávislost a nečekanou odvahu. Ale zároveň cítíme nervozitu, kterou jejich nezávislé jednání vyvolává. Pravdou je, že politikům, moci výkonné a zákonodárné, mnohem víc vyhovuje, když žaloba funguje špatně. Přeloženo do češtiny – když je neohrožuje.
Státní zástupce je potřeba zkrotit, znovu ovládnout. Proto se na spravedlnosti zabývají nápadem, jak zvýšit „odpovědnost státních zástupců“. Rozumíte? Žaluješ kauzu a prohraješ? Tak zaplatíš škodu. Ideální: jakmile se tohle prosadí, nikdo už nic zásadního žalovat nebude. Ištvana posadí do vězení pro dlužníky. Geniální, ne? Kmotrovská logika.
Co na to nejvyšší žalobce Pavel Zeman? Nelíbí se mu to. Nastoupil do funkce s tím, že státní zástupce ze silného vlivu politiků částečně vymaní. V Radiožurnálu si ve středu stěžoval: „Já se ty nápady z ministerstva spravedlnosti dozvídám skutečně prostřednictvím médií a je to takové... občas je to jako blesk, občas uhodí. Já bych se docela rád seznámil s koncepčním záměrem z ministerstva spravedlnosti, co je opřené o právní argumentaci, nikoliv co je momentálním nápadem někoho.“ – Odtud plyne: nikdo se s Pavlem Zemanem nebaví. Chystají to bez něj. Obcházejí ho pěkně zezadu.
Původní záměr zrušit obě vrchní státní zastupitelství a vytvořit zcela oddělený „speciál“ na korupci není dobrý. Ale v zásadě jde o to, aby v soustavě zastupitelství fungovala možnost odvolání, stížnosti, a aby tyto možnosti nebyly obcházeny (což se děje). Platí však, že posílit místo oslabit vliv politiků, exekutivy, to je krutokrutá chyba.
Snaha má hlavní cíl: aby politici měli přehled. Aby případně mohli zasahovat do věcí, odvolávat nepoddajné žalobce a strkat si tam svoje, ohebné, přítulné, zavázané. Pokud tohle nová vláda, ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO) chystá, pak se vydává na cestu zkrocení žaloby, která se na krátký čas vymkla nikoli kontrole, ta trvá dál a vykonávají ji především soudy, ale vlivu politiků. Takže to bude z bláta do louže.
