Příběh první: Kamarád Petr zdědil činžovní dům. Jelikož neměl na to, aby vystěhoval kohokoliv z nájemníků na dobu neurčitou, rozhodl se zrekonstruovat si půdu. Zatímco Petr si tak vzal hypotéku a platí deset tisíc měsíčně, jeho nájemníci regulovaně maximálně tři tisíce.

Zatímco Petr je tabulkově vydělávající lékař, v jeho domě si regulovaně žije několik slušně vydělávajících podnikatelů a manažerů, majitelka výnosné restaurace a restituent. Zdědili dekret po rodičích. Petr má smůlu. Zdědil totiž celý dům!

Příběh druhý: Známá koupila kvartýr v osobním vlastnictví za dva miliony. Na milion si vzala hypotéku. Její kamarádka za devadesát metrů v domě o dvě ulice dál zaplatila jen čtvrtinu. Odkoupila totiž obecní byt a za ten se platí jiné sumy.

Příběh třetí: Známý se nastěhoval do Prahy a koupil si dekret na byt s neregulovaným nájmem. Platí osm tisíc, zatímco soused ve stejně velkém bytě jen dva a půl tisíce. Stejný dům, stejné patro, stejné rozměry. Jen různý metr.

Historek o nespravedlivém Absurdistánu jménem český trh s byty je bezpočet. Ta nejlepší se ale udála včera v Brně, když Ústavní soud rozhodl, že by rozdíl mezi reálným a regulovaným nájmem měl majitelům domů uhradit stát. My, co máme hypotéky a těžce se protloukáme s tím, že se musíme v "tržním prostředí" o sebe postarat sami, tak přispějeme lidem s regulovaným nájmem na bydlení. Nad tím zůstává rozum stát

Ne sociálním případům a důchodcům, ale i nadprůměrně vydělávajícím, kteří dále cizopasí na nespravedlivém přežívajícím socialistickém režimu.#reklama

Vím, deregulace nájemného je politická sebevražda. Jenže chvíle, kdy ti "bez štěstí" s hypotékami ještě dotují ze svých daní "ty šťastné", je přesně ten moment, kdy končí veškerá legrace. Tady jde o ochranu zájmů těch, co se rozhodli vzít tržní ekonomiku a svobodu vážně. Nemyslíte?

A ti, kteří nebudou na tržní nájem mít? Těm rád na nájmy přispěji. Těm ať stát pomůže. Ne však chytrým podnikavcům.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT