Hitem německých kin je snímek Das Leben der Anderen (Život těch druhých). Příběh o pracovníkovi Stasi, který prohlédne a začne pomáhat svým obětem, získal sedm stříbrných Lol německé filmové akademie.
Film je sympatickým pokusem podat historii východního Německa v poněkud ostřejším světle, než to zatím udělaly nostalgické selanky typu Good Bye, Lenin! nebo Sonnenallee. Ve filmu se špicluje, vyslýchá a bije, všechny metody Stasi - včetně těch nejvíce ponižujících - jsou ukázané do posledního detailu.
Pach skladovali ve sklenicích
Divák se například dozví, proč důstojníci Stasi nechávali při každém výslechu sednout své oběti na zvláštní kus látky. Stasi snímala pach z rozkroku vyslýchaných, který pak uchovávala ve sklenicích ve svých skladech. Později měl sloužit jak k identifikaci, tak k ponižování obětí. Působivá je i scéna, během níž skupinka agentů během půlhodiny bleskově zaplní disidentský byt štěnicemi. Pro dnešního Němce stěží představitelná věc.
Pro tyto záběry si film získal jak masovou oblibu diváků, tak uznání historiků. Jsou totiž napínavé a zároveň historicky věrné. Také bývalí vězni Stasi jsou spokojení: fyzický i psychický teror produkovaný "Firmou" (tak přezdívali Stasi její pracovníci) si mohli v hraném filmu připomenout vlastně vůbec poprvé.
Problematičtější je vlastní příběh filmu. Na jeho začátku stojí mladý kritický dramatik, který se snaží v rámci možností vycházet s režimem, aby se hrály jeho hry. Po smrti blízkého přítele a hlavně poté, co se ministr kultury - prototyp otylého a bodrého komunisty - začne zajímat o jeho partnerku, se ovšem s režimem dostane do křížku a začne pracovat pro disent. Netuší přitom, že na půdě jeho domu už dávno sedí agent Stasi, který díky štěnicím ví o všem, co se v bytě děje.
Zlá Stasi vs. hodný agent
Zdá se, že vše směřuje k zatčení. Vtom ale přichází nečekaná zápletka. Důstojník Stasi v podání Ulricha Mühe, který je představený jako osamělý a trochu nešťastný muž, prochází katarzí a z bývalého Šavla se stává Pavel. Začíná spisovatele chránit proti svým nadřízeným a schválně falšuje služební zápisy. Když se i přesto schyluje k zatýkání, vniká do bytu a schovává včas všechno, co by mohlo jeho kolegům posloužit jako důkaz. Spisovatele se mu nakonec od vězení uchránit podaří, sám je ale suspendován a až do konce režimu pracuje ve Stasi jenom jako rozlepovač obálek.
Závěr filmu je barvotiskový: spisovatel napíše o svém potýkání se Stasi knihu a věnuje ji svému neznámému agentovi dobrodinci, o kterém se dozvěděl ze svazků.
Výsledný dojem z filmu je proto dvojznačný. Kromě jasného zážitku z vyšetřovacích metod a špiclování odchází divák i s pocitem, že Stasi nemohla být zase tak špatná instituce, když v ní mohli pracovat tak hodní lidé. Mnozí historikové takovou relativizaci filmu vyčítají, licence autora podle nich zašla příliš daleko. Ve Stasi se prý podle dostupných dokladů žádný takový případ nikdy nestal.
A teď z kina na ulici - i tam je Stasi
Bývalí důstojníci Stasi svoji zaslepenost ostatně dokazují dodnes. V poslední době začali organizovaně chodit na prohlídky do berlínského památníku Hohenschönhausen, který dříve sloužil jako vězení Stasi a nyní je jedním z hlavních center vzpomínání. Bývalí agenti se snaží vmísit mezi návštěvníky, a když se jim to podaří, vyrušují průvodce poznámkami, že o Stasi nic neví, anebo že dokonce lže.
Nejsilnější pokus o přepisování dějin podnikli důstojníci Stasi letošního 13. března. Přibližně sedmdesát členů bývalého generálního štábu při výročním setkání v památníku obsadilo strategická místa v sále a během programu pak vykřikovalo, že pracovníci muzea jsou lháři. Přítomní historici i politici jenom bezbranně přihlíželi. Stasi po dlouhé době opět zvítězila.
Památník Hohenschönhausen má s bývalými agenty ale i další problémy. Bývalé kádry Stasi totiž dodnes většinou bydlí nedaleko svého bývalého zaměstnání, a mají proto ve čtvrti velký vliv. Postkomunisty volí v některých částech Hohenschönhausenu až 80 procent lidí. Díky tomu se jim například dlouho dařilo bránit novému označení památníku, který by usnadnil orientaci návštěvníkům. Jejich čtvrť prý nesmí být zaplavena antikomunistickou propagandou, říkali tehdy svorně s politiky PDS.
Dobrý den, soudruhu generále
Kromě podpory od postkomunistické PDS se snaží důstojníci Stasi hájit svá práva také sami ve vlastních organizacích. Po roce 1990 založili "Iniciativu pro ochranu práv bývalých příslušníků ozbrojených sborů DDR", která se zasazuje hlavně o právo na vyšší důchody. Podle odhadů má sdružení kolem 10 000 členů. Mnohem menší a elitnější je jiná skupina, která sdružuje pouze bývalé vysoké důstojníky. Její členové dodržují všechna pravidla služební hierarchie a oslovují se navzájem "soudruhu generále".
Podle odborníků nejsou tyto skupinky nijak nebezpečné. První zatím nemá šanci nic prosadit, druhá je pouhý skanzen. Staré kádry, které se v nich sdružují, časem přirozeně odejdou. A většině ostatních bylo v roce 1989 méně než třicet, takže dnes jsou plně integrováni do středních vrstev německé společnosti.#reklama
Německo se navíc nemusí bát útoků na historickou paměť i z dalších důvodů. Po patnácti letech od pádu komunistické diktatury jsou totiž v regálech knihoven stovky titulů k dějinám DDR, po celém Německu působí několik desítek muzeí a výzkumných center, pořádají se výstavy a konference. Dokonce i miliony stran ze svazků Stasi jsou dnes téměř kompletně zpracované a přemýšlí se o jejich předání do spolkového archivu. Ve srovnání s Českem docela podstatný rozdíl.