Země se po volbách rozdělila na vítěze a poražené, tentokrát ještě víc než jindy. Jako obvykle je to falešný pohled. Oba kandidáti dostali přes dva miliony hlasů, rozdíl mezi nimi byl menší než součet hlasů Vladimíra Franze a Táni Fischerové z prvního kola.
Vítěz sice bere vše, ale výsledek jako „zprávu o stavu země" doporučujeme číst s chladnou hlavou.
Je nám jasné, že ani novinářům často nezbývá než zjednodušit a při popisování voleb nasadit podměty jako „Češi …", „voliči …" a „lidé …". Ale Miloš Zeman vyhrál v poměru 2,72 : 2,24 hlasů, ne 100:0.
Vnitřně nás uklidňuje to, že hlavním otloukánkem se stávají média. Tak to má být. Kdyby teď všichni média chválili, bylo by to krajně podezřelé.
Pondělí po volbách je vždycky těžké. Ze servisu České tiskové kanceláře vybíráme titulek:
Zvolený prezident Miloš Zeman odpočívá v Novém Veselí.
Hrklo v nás, ale naštěstí je jen „velmi unavený a chce až do čtvrtka, kdy odjede zpět do Prahy, pouze relaxovat s knihou."
„Během dnešního dne se za Zemanem stavil pouze jeden muž ze sousedství, jenž mu donesl nápoje." Tak to už jsme roztáli úplně. Věci jsou v pořádku.
Pauza prospěje všem. První den po volbách Zeman pokračoval ve volební kampani a příliš mluvil. Místy to vypadalo, že nevyhrál jen prezidentské, ale i parlamentní volby, a to rovnou s nadpoloviční většinou. A když doporučil obnovu procesu s Kajínkem, zdálo se, že byl kromě toho jmenován soudcem.
Znovu jsme si pozorně přečetli předvolební prohlášení českých katolických biskupů, kteří věřili, že "svůj hlas dáme tomu kandidátovi, od kterého očekáváme, že dokáže důvěryhodně reprezentovat naši kulturu a opírá se o vnitřní morální kodex." Domníváme se, že Zeman naši kulturu v podstatě reprezentuje velmi věrohodně a o co opřít se má také. Ale že se po inauguraci bude sloužit velké Te Deum ve Svatém Vítu, na to bychom si úplně nevsadili.
Bože, tebe chválíme, tebe, Pane, velebíme.
Tebe, věčný Otče, oslavuje celá země.
Všichni andělé, cherubové i serafové,
všechny mocné nebeské zástupy bez ustání volají:
Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů.
Nějak si u toho Miroslava Šloufa a další neumíme představit. Ale možná je chyba v naší představivosti.
Nevíme, jestli stále platí vzkaz Dagmar Havlové, že Zemanovi už nikdy nepodá ruku (poté, co kdysi v soukromém rozhovoru pozurážel jejího manžela). Ale hradní protokol si asi v dějinách poradil s ještě většími výzvami.
Pokud jde o kardinální problém, zda mají portréty nového prezidenta viset ve školních třídách, domníváme se, že se učitelské sbory rozhodnou až podle toho, s jakým úspěchem dopadne oficiální fotografie. S chladnou hlavou.
