Vzpomínám často na tu noc britského referenda o brexitu. Jezdil jsem velkým kamionem noční směny do Londýna na místo zvané New Covent Garden Market, kde sídlila centrála a sklady mého tehdejšího zaměstnavatele. Tohle místo, ostatně jako celý Londýn, nikdy nespí. Mou prací bylo dorazit kolem půlnoci, naložit palety se zbožím a kolem čtvrté ráno vyrazit zase zpátky směr Bristol.
Lidé v mém okolí tehdy viděli v referendu příležitost konečně se vyjádřit. Do tváře vám to nikdo neřekl, ale obecná nálada domorodých obyvatel byla mohutně zaměřena proti pracovníkům ze střední a východní Evropy. Ta všudypřítomná nenávist k "Polákům a spol." byla přímo hmatatelná. Fráze typu "berou nám práci" a "ať táhnou, odkud přišli" byly slyšet doslova na každém kroku už mnoho let před referendem. Až to konečně přišlo. Tu noc v Londýně jsem pochopil, jak nepříjemná může taková nenávist a zloba být.
Trochu jsem se tehdy s povinnostmi opozdil. Běhal jsem mezi sklady a snažil se najít nějaké prázdné palety. V nedalekém rohu se tvořily hloučky chlapů - rodilých Angličanů s dělnickým přízvukem - kolem televizoru, který vysílal průběžné výsledky referenda. Požádal jsem svého polského kolegu o pomoc, abych urychlil svůj odjezd zpátky domů a vyhnul se tak rannímu londýnskému provozu. Při nakládání prázdných palet jsme klábosili o práci, životě a nakonec i o referendu.
Po pár minutách přistála kousek od našich hlav skleněná láhev a roztříštila se o stěnu mého návěsu. Postávající chlapi na nás začal pokřikovat, že si máme začít balit, protože nám už moc času nezbývá. Snažili jsme se to ignorovat a rychle nakládku dokončit. Skupinka asi šesti chlapíků z druhé nakládací rampy se k nim ale hlasitě přidala se slovy o tom, jak se nás už konečně nadobro zbaví.
Anglický deník řidiče náklaďáku
Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji Spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii - v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.
I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky - i proto tu jsem jen jako "řidič náklaďáku". V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.
Po dokončení nakládky a přesunu na severní stranu areálu jsme byli svědky útoku na kamion s francouzskou značkou, který úprkem odjížděl, zatímco za ním běžela skupinka Angličanů a házela na jeho kabinu odpadky s pokřikem: "Vypadni, k*rva, z naší země." Všechno zakončil vrátný u brány, který mi s lišáckým úsměvem vpálil do tváře otázku, kdy přesně se kvůli výsledku referenda hodlám vystěhovat.
Byla to podivná noc. Zvýšená nenávist k lidem z východní části Evropy setrvávala od té referendové noci ve vzduchu ještě dlouho, i když třeba ne tak intenzivně. Teprve poslední rok nebo dva začínám pozorovat, že se negativní pozornost rodilých občanů Albionu začíná od nás ze střední a východní obracet směrem k migrantům připlouvajícím přes kanál La Manche ve člunech.
