Ano, je to tak - slovo stávka je v Česku sprosté. Minimálně od listopadu 1989, kdy jsme generální stávkou symbolicky ukončili jeden režim a začali budovat nový. Stávku chápeme jako přežitek socialistické ideologie. Přitom v sobě skrývá mnohem víc než jen čísla a tahanice o peníze.
Liberální demokracie, která představuje jakousi fúzi demokracie s kapitalismem, stávku sice povoluje, ale jenom jako velmi jasně organizované násilí. Stávkovat se podle ústavy může sice za cokoliv, je to sociální právo zaručené Listinou základních práv a svobod, ale jen stávka spojená s kolektivním vyjednáváním mezd a pracovních podmínek zaručuje, že po vás zaměstnavatel nebude chtít žádnou náhradu škod.
Stávka je zkrátka dnes velmi přesně regulovaným a svázaným násilím. Proč? Aby neohrozila celý systém, tak jako to v roce 1989 učinila ta generální.
Odpor ke stávce se od počátku 90. let projevoval jako odpor k odborům. Ty byly chápány jako přežitek komunismu, jako brzda kapitalistického stroje, který se umí nejlépe rozjet sám a sám nejlépe ví, co potřebuje. Ve světě neoliberálního washingtonského konsenzu, který ovládl konec minulého i začátek nového století, nebyl na nějaká sociální práva čas.
Bylo třeba budovat růstové strategie, zvyšovat zisk a uvolnit si ruce k dalšímu rozvoji byznysu. Ve světě bez odborů - anebo s odbory, které vlivem komunistického formalismu ztratily jakoukoliv důvěru - se snadno podniká, protože každý zaměstnanec je nahraditelný. Stává se nádeníkem. V prostředí rostoucí nejistoty pak už není ani místo na stávku, protože ta si žádá odvahu, která se v totálně znejistěném prostředí hledá těžko. Právě ono znejistění je pak nejlepším prostředím pro manipulaci s lidmi i názory.
Chvála konfliktu
Stávka se v Česku považuje za nemístné vydírání. Je jedno, jestli si o lepší podmínky a vyšší mzdy říkají dělníci ve Škodovce, učitelé, železničáři, nebo lékaři. Vždy se na to pohlíží jako na něco divného. Odmyslíme-li zmiňované postkomunistické resentimenty, zbývá už jen strach z násilí.
Stávka je totiž střet, který navíc většinou vtahuje do hry i ty, kteří se jí přímo neúčastní. A ti se potom cítí všelijak zneužiti a vydíráni. Ano, stávka je vždy sociálním násilím. Ale tím je i nedůstojná mzda. Díky stávce se tedy zviditelňuje to, co obvykle nevidíme: totiž násilná podstata organizace společnosti. Zkrátka fakt, že i demokracie vychází z původního násilí, které je v ní průběžně udržováno policií, parlamentem, politikou.
Politika je konflikt, dynamický pohyb mezi střetem a dohodou a jako taková se neobejde bez násilí, jakkoliv symbolicky či jinak zprostředkovaného. Stávka je násilím, které toto zprostředkování odhaluje, ukazuje děs sociálního střetu a všechny ty hrůzné praskliny ve společenském těle, které mohou propuknout v destrukci ničivou, ale i tvořivou.
Právě proto se bojíme stávek, protože se bojíme toho, co ve tkáních společnosti ve skutečnosti dřímá. Raději se rychle chápeme racionality zákona či prostých ekonomických počtů, procent a finančních přesunů.
Horečná snaha eliminovat čisté násilí stávky, jakou jsme viděli i teď při stávce učitelů, se nejčastěji projevuje převodem sporu na racionální základ čísel. Jako by uzavření stávky do jednoho typu logiky dokázalo svázat všechny její síly. Snadno se pak zapomíná, že stávka není totéž co úřednické vyjednávání o parametrech mzdových změn, nýbrž základním otřesem vzájemné důvěry, kterou je třeba obnovit, znovu vyjednat.
Stávka je primárně projevem hněvu, který říká mnohem víc než to, že někdo chce zvýšit platy o deset, dvacet či třicet procent. Násilí hněvu, jak připomíná Walter Benjamin, má mystický, božský původ. Nejde mu o nějaké využití, směřování či účel, je to čirý projev násilí, které v základu spojuje naše společnosti. A když se tohoto násilí v podobě stávky bojíme, nebojíme se nakonec sami sebe?
Život společnosti nejsou jen čísla a tabulky, přehledy toků peněz, regulací a kalibrací systémů. Vždyť i ty peníze, o nichž tak rádi mluvíme, když dojde na stávku, mají přece hlubší mystickou (nebo fetišistickou, jak kdo chce) povahu. Podobnou onomu bezúčelnému typu násilí, které Benjamin popisuje slovem hněv. Proto je také možné říci, že pravým smyslem peněz je plýtvání penězi, bezúčelná konzumace, podobně jako smyslem stávky nejsou peníze v peněžence, nýbrž přítomnost hněvu, která by měla jako děsivý zážitek otřást společností.
Nebojme se stávek, jsou užitečné: odhalují dřímající sociální konflikty, toky násilí, které jinak nevnímáme, vnitřní napětí společnosti i její hlubší pojivo.
A nakonec - stávka je tu jako předzvěst budoucí možnosti stávky generální, která uzavírá staré a otevírá nové. A to především tehdy, když to ani v nejmenším nečekáme.
