Infobox
Nebojme se budoucnosti
"Polovina lidí na světě chodí bosa a sotva pět procent obyvatelstva je dobře obuto. Tu vidíme nejlépe, jak málo práce jsme dosud vykonali a jak ohromná práce očekává všechny ševce tohoto světa."
"Byla to touha tvořit, poskytnouti stále větší množství účasti na výhodách, které náš závod jak zaměstnancům tak zákazníkům poskytoval. Pokud budete této velké idei sloužiti, potud budete ve shodě se zákony přírodními i lidskými. Jakmile ale budete každý pamatovati sám na sebe, jakmile přestanete sloužiti svým závodem všeobecnu, stanete se zbytečnými a padnete neodvratně."
(z projevu Tomáše Bati, Zlín, 1. května 1931)
Už téměř tři měsíce hledá spolu s vámi deník Aktuálně.cz 300 českých NEJ, v každém kraji stejnou porci.
Při hledání českých unikátů se neobjevují jen kulturní památky, ale také pozapomenuté příběhy - v tomto případě dokonce digitálně zdokumentované.
Tomáš Baťa je osobnost, která má své místo ve výčtu pozoruhodností Zlínska zajištěné. Ale jeden z našich čtenářů nás upozornil na digitální záznam továrníkova projevu. Váže se k němu jedna historka.
Nebojme se budoucnosti aneb kariéra lvíčka Césara
Když v roce 1932 letecká nehoda předčasně ukončila plodný život geniálního zlínského velkopodnikatele, byla při té příležitosti firmou ESTA vydána gramofonová pamětní deska. V současnosti je v digitalizované podobě přístupná na této internetové adrese.
Skládá se ze tří částí - z projevu Tomáše Bati, který je jediným zachovaným projevem slavného ševce, z recitace z jeho závěti, kterou předčítá člen činohry Divadla na Vinohradech František Smolík a v závěru z Tomášovy nejoblíbenější písně "Neumrem na slame", která je na začátku a na konci podbarvena zvuky leteckého motoru, který symbolizuje onu nešťastnou nehodu.
K této desce se váže zajímavá historka, která byla zachycena v roce 1935 v časopise "Zlín" pod názvem "Kariéra zlínského lva Césara ". Tento lev byl zakoupen Tomášem Baťou jako přírůstek do zlínské zoologické zahrady. Dostal prostornou a světlou klec v zámeckém parku pod Klubovním domem.
Lvíček César má svoji zvěčněnou podobu. Sloužil jako předloha sochaři Bohumilu Kafkovi k monumentálnímu sousoší M. R. Štefánika v Bratislavě, u jehož nohou stál lev. Z této sochy dnes existuje právě jen on.
V květnu 1931 byl na zahradě vily Tomáše Bati natáčen slavný Baťův projev "Nebojme se budoucnosti " firmou Fox Movieton News (to je onen zmiňovaný a jediný zachovaný zvukový snímek velikého tvůrce Zlína). V té době stála Césarova klec na zahradě Baťovy vily a když se do projevu pozorně zaposloucháte, uslyšíte na závěr řvoucího lvíčka Césara. Na dvou místech se zde ozývá jeho temné mručení, sice jako vzdálené zvukové pozadí, ale přece jen dobře slyšitelné.
Jak píše tehdejší tisk: "Až se znovu setkáte s tímto snímkem, poslouchejte pozorně. Tomáš Baťa mluví pevným ostrým hlasem o veliké práci, jež čeká všechny ševce tohoto světa a ve dvou místech ozývá se za jeho slovy temné mručení lvíčka Césara. Tak se připojil královským hlasem k hlasu svého pána."
Jak obyčejný sedlák k úspěchu přišel
Ale nyní trochu vážněji. Na Moravě ještě zůstaneme, jen se přesuneme trochu více na sever, vrátíme se v čase a podíváme se na další významnou postavu. Zakladatele prvních vodoléčebných lázní na světě.
Vincenc Priessnitz se narodil v malé osadě Gräfenberk 4. října 1799 do prosté sedlácké rodiny. Náhoda tomu chtěla, že si tehdy pozorný mladý chlapec povšiml léčebných účinků zdejších pramenů - po několik dní pozoroval postřeleného srnce, který si ve pramenitých vodách léčil své rány. Vincenc sám pak blahodárný vliv vody vyzkoušel i při svých dvou zraněních, z nichž druhé, které prodělal ve svých patnácti letech, hrozilo učinit z něj nadosmrti mrzáka. Mokré zábaly ze zdejších pramenů však i jemu nakonec zachránily zdraví.
Úspěch nezůstal utajen a Vincenc neměl brzy o klinety nouzi. Zajížděl pro ně až daleko na Moravu a do Čech a zdarma je léčil svými zvláštními postupy, pro které si vysloužil přezdívku "vodní doktor".
Vybrali jste 300 NEJ. Nyní vybírejte NEJ z NEJ
Skrze interaktivní mapu uvidíte aktuální stav exkluzivit v každém kraji a v anketě pod článkem můžete dát hlas svému favoritovi.Později ho však pacienti sami od sebe začali zahrnovat peněžitými odměnami, díky kterým mohl v roce 1824 postavit novou budovu, v jejímž přízemí zřídil lázeňskou místnost, kam přiváděl zdejší pramenitou vodu.
I přes počáteční závist zdejších lékařů, kterým byl náhlý úspěch obyčejného sedláka a jeho léčebných metod trnem v oku, a po následných, několik let se vlekoucích soudních tahanicích, dochází postupně k rozmachu lázní na Gräfenberku. Vincenc staví další a další budovy, které mohou pojmout stovky lidí. Jen za rok 1839 se zde léčilo 1.700 pacientů, kteří Priessnitzovi vynesli 120.000 zlatých. Mezi nimi bylo i mnoho známých osobností.
Rozmach lázeňského střediska pokračoval i po Vincencově smrti, která "vodního doktora" zastihla roku 1851 vyčerpaného řízením tak velkého podniku a starostí o početnou klientelu.
V jeho práci poté pokračovali další jeho nástupci, kteří Vincencovy metody vědecky podložili a pod jejichž vedením dosáhly lázně světové úrovně. Aby byly uspokojeny požadavky rostoucího počtu klientů, byla v roce 1910 postavena nová lázeňská budova s dalšími třemi stovkami pokojů. Lázeňská stavba tehdy patřila k největším svého druhu na světě.
Amerika v Opavě
A tím se dostáváme k dalšímu návrhu - autorem této honosné a rozlehlé budovy byl architekt, umělecko-průmyslový návrhář a tvůrce vídeňského neobiedermaieru Leopold Bauer. Narodil se roku 1872 v Krnově a zemřel ve Vídni v roce 1938. I jeho navrhujete zařadit mezi moravskoslezská NEJ, neboť mnohá severomoravská města obohatil překrásnými budovami - vedle zmíněných lázní v Jeseníku to jsou stavby v Krnově, Opavě či Národní banka ve Vídni.
Právě v Opavě se pak nachází jedna z nejznámějších a zároveň nejpodivuhodnějších autorových realizací - obchodní dům Breda & Weinstein. V českých poměrech působí tak trochu jako zjevení - svým nezvyklým vzhledem totiž mnohem více připomíná typickou americkou velkoměstkou architekturu, jako vystřiženou z Chicaga 30. let, než stavbu, kterou bychom přirozeně v Opavě očekávali.
A když už jsme v onom Slezsku... Mysleli jste si, že největším slezským bardem byl Petr Bezruč? Omyl. Jeden ze čtenářů navrhuje barda jiného. Fran Směja z Kravař sice za svého života (který strávil právě v Opavě) nedošel přílišného uznání, jeho sbírka básní Pletky, psaná ve slezském nářečí a s příslovečným humorem, je však prý úžasná. Kdyby ji dnes někdo vydal, byla by prý oblíbená téměř u všech. Zvláštním spisovatelovým jménem se nenechte zmást - Fran Směja skutečně v letech 1904-1986 žil a napsal několik románů a básnických sbírek.
A tak bychom mohli pokračovat i nadále. Ale to už si zase necháme do dalšího dílu našeho seriálu. Hledejte s námi česká NEJ (a posílejte je na adresu [email protected]), hledejte zajímavosti a osobnosti, na které jste ve svém kraji hrdí.
