Zákon by měl být podstatně obecnější, místo aby se snažil o nemožné - totiž o definici všech variant událostí. Měl by nechat rozumný prostor pro rozumné posouzení závažnosti přestupku a adekvátní sankci. A problém "nerozumných" nebo dokonce úplatných policistů by měl řešit jiný zákon, umožňující například využití "provokatérů". Když ovšem chceme hovořit o jednotlivostech ve stávajícím zákoně, pak se domnívám, že jednou z největších praktických chyb je přenechání možnosti postihu často nepříliš inteligentním a hlavně nekontrolovatelným městským strážníkům. Ti jsou motivováni spíš komplexem vůči "velké" policii nebo zvýšením příjmů obecního rozpočtu, rozhodně ne snahou o zajištění bezpečného provozu.
Klíčovým problémem není zákon sám, ale spíš systém dozoru nad jeho dodržováním. Když se tuším v roce 1995 na silnicích objevily neoznačené policejní Renaulty Laguna s radarem, byl to krok správným směrem. Kontrola přímo v provozu, možnost přichycení přímo při činu a posouzení závažnosti přestupku podle momentální situace na silnici. Naproti tomu dnešní praxe postavení radaru na přehledném výjezdu z dálnice a pokutování za překročení šedesátky i když široko daleko není koho ohrozit, to je výsměch zdravému rozumu. A zdravý rozum kromě jiného říká, že je třeba kontrolovat zejména na kritických místech a nikoli tam, kde je možné se schovat před deštěm nebo sluníčkem, že je třeba postihnout řidiče agresivně předjíždějícího v nepřehledné zatáčce a nikoli člověka, který přejede bílou čáru na prázdné silnici. A také že princip rovnosti postihu by měl spočívat v rovné citelnosti pro postižené, nikoli ve stejně vysoké pokutě.
Debaty o tom či onom ustanovení zákona "svádí ze stopy" a pomíjí hlavní chybu, kterou jsou formalistické tendence našeho zákonodárství a jejich projev v silničním zákoně. Přestupky by měly být definovány jen velmi obecně a to nikoli výčtem přestoupených pravidel, ale popisem hrozících účinků jednání přestupce. Tedy například "a) kdo překročením pravidel ohrozí provoz tak, že by bez odpovídající reakce okolí s velkou pravděpodobností došlo k ohrožení života, bude potrestán pokutou do ....Kč a ztrátou ... bodů. b) ....". Zároveň by bylo potřebné zajistit systémovou kontrolu správnosti rozhodnutí policistů, pokutujících na místě. Touto kontrolou by mohly být výsledky správních řízení - když policista bude dávat příliš vysoké postihy, řidiči je odmítnou a následující správní řízení jim dá za pravdu a pokutu sníží. Při větším počtu takových rozhodnutí to je známka, že je s oním policistou potřeba něco dělat. A pokud by sytém byl doplněn institutem "provokatéra" (a také "provokatérky", protože hezká blondýna většinou pokutu nedostane a je třeba hlídat i neoprávněné odpouštění postihu), bylo by to ideální.
Petr Liška, občasný publicista, Hradec Králové
