Když Boris Johnson sepisoval knihu o svém životním vzoru Winstonu Churchillovi, popsal jeho jízdu politikou jako "ruletu s historií". U každé význačné události pátral, jak velkou roli v ní hrála Churchillova vůdcovská umanutost (faktor Churchill) a jak moc to dopadlo nezdarem (faktor ztroskotání). V Johnsonově pohledu přitom ani úplný krach nemusí vadit, pokud se zároveň plně projevila Churchillova touha vést.
S tímto přístupem by nepochybně svůj poslední kousek v brexitové sázce - návrh zákona, který porušuje již uzavřenou dohodu s unií - ohodnotil maximálním počtem bodů. Protože nic extrémnějšího než překročení mezinárodních smluv už v míru asi spáchat nelze. Zbývá tu jen malá potíž - Johnson není Churchill a Británie i zbytek Evropy za jeho velikášský blud šeredně zaplatí.
A teď něco úplně jiného
Nastavovaná brexitová kaše se vaří už nekonečné čtyři roky. Přesně od chvíle, kdy po vyhlášení výsledků referenda vyšlo najevo, že nikdo neví, co přesně znamená ono vítězné ne Evropské unii. Připomeňme si tedy pro pořádek alespoň poslední události, bez kterých by nebylo jasné, co to teď britský premiér vlastně hraje s poddanými Jejího Veličenstva za adventuru.
Po několika letech hádek se v britské politice prosadil právě Boris Johnson, drtivě zvítězil v parlamentních volbách a uzavřel s unií finální verzi brexitové dohody. K 31. lednu letošního roku pak Británie zamávala Bruselu. Johnson vypadal šťastně a tvrdil, že jde o "fantastický okamžik". Jenže pak se nejspíše podíval do papírů, které podepsal - a zjistil, k čemu Spojené království zavázal.
Do konce roku se podle nich měla dořešit i finální obchodní dohoda, aby mohl dál nerušeně fungovat byznys mezi kontinentem a ostrovy. Největší úskalí přitom představuje výměna zboží mezi Irskou republikou a Severním Irskem. Kvůli krvavé historii zde totiž prostě nemohou stát fyzické hranice - na tom se shodnou bez výjimky všichni. Ale zároveň nově půjde o vnější linii EU, která musí být přísně kontrolována. Takže se vymyslela dosti komplikovaná celní obdoba Schrödingerovy kočky: už v Irském moři se bude o zboží rozhodovat, zda půjde jen do Severního Irska, nebo i dále do EU, a podle toho se bude různě clít a kontrolovat.
To se ale najednou - spolu s dalšími věcmi, jako jsou pravidla pro podporu státních podniků či rybářství - Johnsonovi přestalo zamlouvat. A poslal proto pět minut před očekávaným uzavřením dohody do britského parlamentu zákon, podle kterého si z ní může vyzobat, co chce. Paragraf 42 hovoří například přímo o právu vlády vypnout (disapply) či změnit vývozní pravidla.
Těžko říct, zda by takový přístup k mezinárodním smlouvám v míru nebyl silnou kávou i na samotného sira Winstona.
Všichni naštvaní, Johnson tedy spokojen
Reakce se dala očekávat. Brusel je - velmi decentně řečeno - vzteky bez sebe. Irové v Irské republice i v Severním Irsku se právem bojí o svůj stále křehký mír. Britská politika je opět v rozkladu. Johnson má sice stále funkční většinu, ale způsobil si ve straně další rebelii. A nakonec se mu povedl opravdu husarský kousek - poštval proti sobě všech pět žijících předchozích premiérů z obou hlavních stran od Johna Majora až po Theresu Mayovou.
Nikdo teď neví, co nevyzpytatelný ministerský předseda udělá. Předvádí-li jen dělostřelecký cirkus a ve skutečnosti se chce s unií dohodnout, bude muset artilerii co nejrychleji stáhnout. Pokud má totiž dohoda v termínu vstoupit v platnost, musí být reálně hotová do konce října, přičemž stále zbývá ještě mnoho sporných oblastí k jednání.
Anebo to myslí vážně - britské impérium nevyjednává, britské impérium rozkazuje. Jenže to reálně znamená tvrdý brexit a podle různých studií fronty sedmi tisíc kamionů na hranicích, padesát tisíc nových celníků a prudký propad ekonomiky. Politicky pak silnou pobídku Skotům k nezávislosti a velkou porci zloby pro Severní Irsko.
Pokud Boris Johnson opravdu propadl pocitu, že je reinkarnací muže, o němž napsal fascinující, ale i přespříliš fascinovanou biografii, pak se nepochybně právě blížíme k pasáži, v níž stojí, že "žádný jiný politik nezaujímal tolik riskantně se jevících postojů, žádný jiný politik nebyl u tolika kiksů - a Churchill nejenže všechny přežil, ještě se mu navzdory nim dobře dařilo".
Jenže co platilo o velkém britském politikovi, který v dobách míru dokázal být i velkým pragmatikem, bude sotva pravdou v případě jeho mnohem menšího epigona, který se v dobách míru ke spojencům chová bezmála jako válečný premiér k nepříteli.
