Když se do našeho domu stěhovali Antošovi, máma zrovna poslouchala cédéčko No Smoking Orchestra, otevřenými okny vypouštěla do mrazivé noci balkánskou muziku a smrad ze spálených vanilkových rohlíčků a prozpěvovala si tak nahlas, že ji muselo být slyšet o čtyři patra níž. Babička přišla uprostřed našeho nejoblíbenějšího songu Bubamara.
„Proboha Táničko, ztiš to,“ osopila se na mě, jako by se rozumělo samo sebou, že když se stěny otřásají, může za to nejmladší člen domácnosti. Zula se, pečlivě srovnala boty špičkami ke stěně, patu vedle paty, a zvýšila hlas, aby ten randál překřičela: „Okamžitě to ztiš!“
Máma vlála po kuchyni, živůtek šatů zapnutý nakřivo, přes něj zástěru s obrázky koček v nadživotní velikosti. Udělala pár tanečních kroků, škobrtla o odchlípnuté linoleum, na vteřinu sklopila oči k podlaze a pak sotva znatelně pokrčila rameny. Bude se to muset opravit, blesklo jí hlavou, rozhodně se to musí opravit… někdy. Umím jí číst myšlenky; ona mně určitě taky. „Proč by to ztišovala?“ zahulákala na babičku. „Nám se to líbí.“
„Na chodbě jsou lidi.“ Babičce se leskly oči a ze sevřených rtů jí vylézal křivý přední zub jako vždycky, když ji popadla úzkost. „Ty nový odnaproti. Akorát se sem stěhujou. Co si o nás pomyslej?“
Máma vzpurně povytáhla obočí; v tu chvíli jí bylo patnáct, ne padesát. „V tom případě to ještě víc vosol, Táňo,“ pobídla mě. „Ať vědí, do čeho jdou.“
* * *
Připadá mi to strašně dávno, i když od toho odpoledne uběhl sotva rok. Zase je advent, máma peče vanilkové rohlíčky a my s babičkou v obýváku při hlasitě puštěných koledách kujeme plán. Chceme zařídit, aby se máma zamilovala do pana Antoše staršího – otce našeho nového souseda – a aby on její city opětoval, pochopitelně. Už jsme vyšpiónily, že žije sám. Může mu být nanejvýš o deset let víc než mámě a působí rozumně. Což je ze všeho nejdůležitější.
„Ten je tak normální, až z něj jde strach,“ tvrdí o něm máma. „Tihle slušňáci vždycky něco skrejvaj.“
Jenže my to vidíme jinak.
„Elegantní muž,“ zkonstatovala babička, když jsme pana Antoše staršího poprvé potkaly na chodbě. „Myslela jsem, že už vymřeli, a vida – tady jeden kráčí.“
Michaela Klevisová
Spisovatelka, novinářka a scenáristka (*1976), autorka čtyř detektivních románů (Kroky vraha, Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů) a dvou povídkových knížek (Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru). Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku (Kroky vraha a Dům na samotě).
Pan Antoš starší je ztělesněné bezpečí. Každou sobotu v jedenáct třicet přiveze mladým odnaproti velký nákup; je tak přesný, že bychom si podle něj mohly řídit hodiny. Vždycky má umyté auto, vyleštěné boty a vyžehlenou košili. Úderem dvanácté se naši sousedi naobědvají (otevřeným oknem bývá slyšet cinkání příborů) a v jednu vyrážejí celá rodina na procházku. Pan Antoš tlačí kočárek s vnukem a mladí se vedou za ruce. Vypadají jako herci z reklamy na pojišťovnu a právě to se nám s babičkou líbí.
„Takovýho chlapa potřebuje,“ tvrdí babička o mámě. „Ne ty svý kulisáky a fotografy. Měla by si konečně najít chlapa, kterej jí vnese do života systém a řád. A pořídí jí nový okna.“
S babičkou totiž máme o mámu starost. Narodily jsme se praktické, zatímco ona si životem jen tak vlaje. V bytě čtyři plus jedna (kde s ní žijeme i my dvě) chová pět koček, po nocích maluje obrazy, které od ní nikdo nekupuje, načež chodí do práce na obecním úřadě nevyspalá, a přes naše naléhání odmítá nechat vyměnit stará dřevěná okna za plastová, protože a) by byli kocouři ve stresu, b) plast je neekologický, c) „Musely bysme udělat metr a půl od oken volný místo a vobsírat se tady s těma řemeslníkama a bože, na takovýhle kraviny já fakt nemám čas.“ Od rozvodu s tátou je každou chvíli zamilovaná do někoho jiného – na začátku vztahu si vždycky na celé kolo pouští Bubamara od té své nejmilejší balkánské kapely a po rozchodu Imao sam bjelog konja, aby se pořádně vybrečela. Je stejná jako praprateta Růža, říká se v rodině, a praprateta Růža dopadla špatně. Odjela za milencem-lékařem do Afghánistánu, on se tam s ní rozešel, jenže mezitím vypukla druhá světová a ona se nemohla vrátit domů. Strávila své nejlepší roky v poušti, a když se konečně dostala domů, už bylo pozdě na manželství i na děti a ona zestárla sama s kočkami. V očích měla dálky a tvrdila, že je šťastná, ale nikdo jí to nevěřil.
Stejně tak my s babičkou nevěříme, že je šťastná moje máma.
„Taky tu s ní nebudeme bydlet navždycky, že jo,“ říká věcně babička, „a já se bojím, že jakmile zmizíme ze scény, nechá se zblbnout od nějakýho nezaměstnanýho zneuznanýho umělce a přepíše na něj byt.“
Babička tím myslí, že ona odejde na věčnost a já za imaginárním manželem. Je mi totiž pětadvacet a měla bych být dávno dospělá... jenže se na to ještě necítím. Hlavně v posledních měsících. Něco se děje, skoro jako by se o mě pokoušela druhá puberta. Takové to extatické sobectví a guláš emocí; touha jít z extrému do extrému, zažívat cokoli – třeba i smutek a lítost raději než nudu. Matně si to pamatuju z doby, kdy mi bylo dvanáct. Existuje něco jako druhá puberta? No, já si ji každopádně nemůžu dovolit. Když u nás ještě bydlel táta, vždycky si dělal legraci, že v každý domácnosti by měl chlastat jenom jeden, aby nenastal totální úpadek, a že u nás už je to místo obsazené (jím). Moje verze téhle průpovídky je, že v každé domácnosti může žít jenom jeden magor. A to místo už je u nás taky obsazené; máma je v pubertě celý život.
* * *
Devatenáctého prosince, sobota. Za pět minut půl dvanácté. Skrz holou korunu lípy propadávají sněhové vločky a na chodníku tají. Sedím na parapetu, vyhlížím z okna pana Antoše staršího a převaluju na jazyku vanilkový rohlíček. Chutná hořce, protože jsme je letos zase spálily, jenže už nebyl čas napéct další várku, a tak máma řekla: „Prostě je obalíme v cukru a nebude to vidět.“
Bytem voní pomerančový punč, který jsme před chvílí s babičkou uvařily (součást plánu). Babička nervózně poposedává na krajíčku křesla, připravená sejít před dům, jakmile se pan Antoš objeví. Má na sobě péřovou vestičku a kozačky a ze stisknutých rtů jí už zase vylézá křivý přední zub.
Máma: „Proč se nezuješ? Zpotí se ti nohy.“
Babička: „Možná ještě vyběhnu ven.“
Máma: „A proč se tak blbě tváříš?“
Babička: „Já se netvářím, já tak vypadám.“
V téže chvíli u chodníku brzdí auto pana Antoše staršího. „Švihej!“ syknu na babičku. Jejím úkolem je sejít dolů, dát se s otcem sousedky do řeči a pozvat ho k nám i s mladými na pomerančový punč, „abychom se trochu líp poznali, když tu vedle sebe žijeme.“ Před mámou už dobrý měsíc trousíme dobře promyšlené narážky jako „Všimla sis, jak se na tebe starej Antoš zase díval?“ a „Když ses o něj na schodech otřela rukávem, málem upustil plato vajec – no vážně, tys to neviděla?“ Máma se sice tváří přezíravě, ale v očích má kromě pohrdání ještě cosi dalšího – uspokojení? Pokud by teď babička dokázala Antošovi naznačit, že o seznámení s ním stojí především naše máma – stačilo by prohodit třeba: „Anička pořád říká, jak jste sympatickej...“ – bylo by na úspěch naší mise dostatečně zaděláno.
Alespoň doufáme.
* * *
Dvacátého prosince, neděle. Antoš mladší nás veze svým mrňavým fiátkem k Antošovi staršímu na čaj. Vpředu sedí babička a na kožešinové beranici jí tají vločky sněhu, vzadu na sedadle vhodném tak pro dva masochisty se mačkám já s mámou; natočila si vlasy a halí ji tak hustý oblak parfému Poison, že si soused pootevřel okýnko.
Náš plán se nám vymkl z kontroly a bují si vlastním životem. Při včerejším setkání u horkého punče totiž vyšlo najevo, že pan Antoš starší miluje kočky.
„Podívejte se, jak z tý krabice čouhají ouška,“ cukroval při pohledu na mámina nejstaršího kocoura, který se před návštěvou zdekoval na skříň. „A támhle je ještě jeden! A další! Kolik jich máte, milostpaní? Pět! Krásné číslo. Všímáte si,“ obrátil se ke svým mladým, „jak je domácnost s kočkama živá? Tohle je úplně stejný byt, jako máte vy, ale působí tak nějak – tepleji, nebo já nevím...“
Vyměnily jsme si s babičkou významný pohled – tohle do naší představy seriózního pana Antoše staršího nezapadalo. Možná se jen snaží být zdvořilý?
Zatímco ho máma provázela po bytě a ukazovala mu důmyslný systém kočičích prolézaček, pelechů a pozorovatelen, vyšlo najevo, že pan Antoš starší má doma chovnou stanici mainských mývalích koček. Od té chvíle už se ti dva bavili jen spolu.
„Musíte mě zítra přijet navštívit, milostivá paní,“ prohlásil náš elegantní muž, když se loučil. „Ukážu vám svoje výběhy za domem, i když teď v zimě je kočičky pochopitelně moc nevyužívají, radši si lenoší doma v teplíčku.“
„Možná bych si od vás na jaře mohla vzít koťátko,“ odpověděla máma zasněně.
Teď tedy vystupujeme z fiátku před jeho domem ve slušné čtvrti, u chodníku parkuje jeho dokonale vypulírované auto a na rohožce není ani náznak doteku znečištěné podrážky, ani smítko, ani kamínek. S babičkou se na sebe nenápadně usmíváme, možná že přece jen všechno je, jak má být... Jenže pak mě za uši zatahá zvuk. Něco mezi bzučením obrovského sršně a kvílením meluzíny. Jako kdyby v domě někdo zpíval se zavřenou pusou. Hodně nahlas. A falešně.
Náš soused vzdychne: „To je táta. Myslel bych, že když čeká návštěvu, odloží ty árie na později...“
„Zvláštní zpěv,“ poznamená máma.
„To je brumendo,“ vysvětlí pan Antoš mladší. „Takhle si táta rozcvičuje hlas.“
A pak vysvětlí, že pan Antoš starší sice pracuje na berňáku, ale považuje se za operního pěvce. Zpěv nestudoval a za celý život měl čtyři koncerty v domovech důchodců, ale nepřestává rozesílat nabídky. Co ho Antoš mladší zná, denně provádí hlasová cvičení. A když jsou jeho mainské mývalí kočky těhotné, zpívá jim ukolébavku od Johannese Brahmse a brouká Mozartovy melodie, protože je dokázáno, že plod už v prenatálním stavu dokáže reagovat na hudbu a správné zvuky ho uklidňují a podporují jeho vývoj. Když to funguje u lidských mláďat, proč by ne u koťat?
„Okouzlující,“ špitne máma.
Babičce ze sevřených rtů vykoukne křivý přední zub.
* * *
Štědrý den odpoledne. Tma a louže. Babička šla s kamarádkou krmit labutě, máma doma balí dárky. Dopoledne narychlo vyrazila do města a koupila pro pana Antoše staršího cédéčko s relaxační hudbou pro kočky. Procházím se naší čtvrtí a nahlížím lidem do oken. Oteplilo se a ztichlou ulicí se nese zpěv kosa jako za květnového soumraku.
Myslím na to, že pan Antoš starší není normální, ani se tak schválně netváří. On tak prostě jenom vypadá. A podařilo se mu dokonale nás všechny zmást. Pak taky myslím na svoji druhou pubertu – na to zvláštní nutkání řídit se srdcem a být šťastná po svém navzdory tomu, že mi to nikdo nevěří. Je čím dál silnější. Taky bych chtěla zpívat těhotným kočkám ukolébavky a malovat po nocích obrazy, které nikdo nekupuje, jenže to nejde, jsem přece praktická, jsem zodpovědná, někdo musí být. Anebo si to jenom namlouvám? Nesnažím se nakonec celý život jenom vyvažovat rozevlátost svojí mámy, podobně jako ona se možná vzpouzí proti babiččině střízlivosti?
Blížím se k našemu domu a už zdálky slyším, jak z otevřené ventilačky ve čtvrtém patře zní Bubamara. Opřu se o pouliční lampu a poslouchám.
