Onehdy se mi na displeji telefonu objevilo neznámé telefonní číslo a po zvednutí se klidným až téměř stoickým hlasem představil konstábl XY z místního oddělení policie. Záhy se začal velmi jedovatě vyptávat na mou nedávnou objednávku z Amazonu. Jednalo se o dekorativní hrnek pro mého kolegu jako dárek k jeho kulatým narozeninám. Místo ucha měl tento keramický šálek držadlo ve tvaru boxera. Vysvětlil jsem tedy detailně policistovi, o co šlo. On mě uklidnil, že jsem sice žádný přestupek nespáchal, ale že musí prověřovat jakýkoliv nákup tohoto druhu a poučit mě pro příště, které zbraně nelze v UK vlastnit, neboť jsou nelegální - tedy prakticky všechny.
Anglický deník řidiče náklaďáku
Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji Spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii - v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.
I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky - i proto tu jsem jen jako "řidič náklaďáku". V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.
Znova jsem mu opakoval, že jde pouze o dekoraci na hrníčku. On poté o něco hlasitěji zdůraznil, že zkrátka musí vysvětlit, co mi v případě podobných nákupů v budoucnu hrozí. Vyslechl jsem tedy z jeho úst pár odstavců britského zákoníku o nelegálním držení zbraní. Načež mu povídám: "Když už vás mám na drátě, můžete mi prosím poradit, co konkrétně mohu použít na sebeobranu? Cítil bych se totiž mnohem lépe, kdybych měl u sebe teleskopický obušek nebo pepřový sprej, když chodívám večer co večer vyzvednout svou ženu z práce a po cestě potkávám opilé bezdomovce, půl tuctu feťáků, dva až tři dealery tvrdých narkotik, jeden až dva mladistvé gangy a občas i tlupu mladíků vykřikujících něco o džihádu."
Z odpovědi příslušníka neozbrojeného sboru britské policie jsem jasně vyrozuměl, že na sebeobranu nemohu mít u sebe ani šroubovák. Zamumlal jsem rozhořčeně něco o obecně známém faktu, že místní policie nemá ani dostatek kapacit pro udržení pořádku v ulicích, ale na obtěžování slušných občanů banalitami ohledně online nákupů je tedy zjevně lidí dostatek. Vzpomněl jsem také na dechberoucí zkušenost mého šéfa, který nahlásil vloupání do svého domu někdy kolem půlnoci, zatímco se se svým malým synem zamkl nahoře v ložnici. Hlídka na místo dorazila až o půl osmé ráno…
Konstábl se mi zdvořile po anglicku omluvil a znova důrazně požádal, ať si dám pro příště při nákupech pozor, abych se nedostal do konfliktu se zákonem. Budu na to myslet.
