Neúspěšná okupační stávka studentů Karlovy univerzity za ochranu klimatu a odstoupení rektora se stala dobrým zrcadlem zdejšího politického prostředí.
Protest nikoho neděsí, nikdo se jím vážně nezabývá, nijak se nejedná. Rektor bez problémů zůstává tam, kde je, a klimatická agenda skončí ve spleti komisí a výborů. Protestující se po pár dnech rozejdou do svých domovů a naprosto nic se nestane.
Studentská aktivita zůstane zachycena jen v několika textech a videích coby pěna dní s jasným marginalizačním podtextem: pár bláznů se rozhodlo blokovat rektorát, aby upozornilo na přicházející klimatickou katastrofu, která je ale podle většiny obyvatel Česka (a většiny jeho politické reprezentace) přinejmenším hodně vzdálená.
Dění na UK tak v malém odráží, co se děje i ve velkém. Stovky tisíc lidí dlouhodobě protestují proti Andreji Babišovi, ten ale prakticky nereaguje a dál pokračuje v tom, co dav kritizuje. Lidé se vykřičí a jdou domů. Vládní stroj jede bez problémů dál.
Oba případy ukazují, jak česká politika trpí neschopností komunikace s nespokojenými. S těmi, kdo chtějí změnu. Každý "má právo na názor", jak říká předseda vlády. Nijak z toho ale nevyvozuje, že by o něm mohl přemýšlet. Že by se mohl ptát.
Návrat otcovrahů
Šokovat dokázala mainstreamové novináře i politiky jedna jediná věc: totiž že stávkující studenti otevřeně útočili na "systém". Na kapitalismus, který se stal jedním z pilířů změny započaté u nás 17. listopadu 1989. Kdo útočí na systém, útočí na svobodu získanou v sametové revoluci - dalo se z jejich reakcí vyčíst.
A pohoršení bylo o to silnější, že odsudky aktuální podoby kapitalismu zaznívají z úst mladých lidí - tedy těch, kterým patří budoucnost.
Upřímně řečeno, nebylo by nic podivnějšího, než kdyby studenti systém podporovali. Patří přece k základním vlastnostem nastupujících generací, že se bouří proti rodičům. V tomto případě proti těm, kdo tvrdí, že současný kapitalismus je jedinou možnou cestou k prosperitě a spokojenému životu.
Situace, v níž jsme dosud žili, byla naopak značně nepřirozená, když děti konzervativně potvrzovaly porevoluční kapitalistickou volbu svých rodičů a pomáhaly držet status quo, který jim otevíral brány ke konzumnímu štěstí.
Problémy s klimatem ale situaci radikálně mění. Současný kapitalismus jakožto systém maximalizace zisku se najednou ukazuje být jednou z hlavních příčin obtíží. Ne snad z nějakých ideologických a mocenských důvodů, ale kvůli tomu, že se z principu (kvůli zisku) dosud snažil vyhnout "poplatkům za odpady" (externality), které po sobě zanechává v rovině materiální, energetické, a dokonce i lidské.
Má-li se v boji s klimatickými změnami něco pozitivního stát, je ovšem třeba, aby všechny zmiňované externality byly zahrnuty do nákladů, tedy do "systému". Což znamená například zcela jinak určovat ceny zboží i služeb. To je ale v praxi totéž jako stávající systém v principu změnit.
Neměli snad na mysli stávkující studenti právě tohle? Nebyl jejich úmysl ve svém jádru pozitivní? Nechtěli spíše reformovat než bořit? Mohli jsme se zkusit tázat, debatovat. Místo zvědavosti jsme ale hlavní slovo ve veřejném prostoru přenechali demagogickému kolovrátku o "neomarxistickém strašidlu".
Ten studenty se starostí o budoucnost rychle proměnil v lůzu ohrožující dobré fungování osvědčeného systému. Jejich argument, že nezmění-li se základní způsob našeho vztahování k světu, změní se dramatickým způsobem klima, se tak rázem stal pouhým ohrožením kapitalismu, jehož stávající podobu u nás stále a priori považujeme za jeden ze základů liberální demokracie.
Systém, to jsme my
Potřebu kapitalismus proměnit - restrukturalizovat - si dnes ovšem neuvědomují jen studenti, ale i prozíravější politici a také - což je podstatné - část podnikatelů. Ti progresivnější už cítí, že se mění vítr, a že proto budou muset změnit i svou strategii.
Neděje se to ostatně ani zdaleka poprvé. Podstatou životaschopného kapitalismu vždy byla pružnost: aby nemusel opustit scénu dějin, snaží do sebe zahrnout, co je mu přičítáno na vrub. Proto dnes můžeme sledovat nástup firem, které investují do alternativních zdrojů energie i cirkulární ekonomiky. Obrazně řečeno si uvědomují, že má-li kapitalismus znovu přežít (a my s ním), musí začít spotřebovávat svůj vlastní odpad - vnímat jej jako surovinu.
Systém beze změny nemá budoucnost. Brát to ale jako ideologickou katastrofu je znakem malomyslnosti. Znakem naprosté nevíry v něj. V jeho schopnost vstřebávat změny. To už paradoxně více víry projevují oni "mladí neomarxisté", když se bouří, protože hledají nové cesty k přežití, neboť tuší, že systém, to jsme v posledku my všichni. Že to chápou studenti vysokých škol - tedy lidé, kteří budou rozhodovat o budoucím směřování této země -, je asi nejlepší zprávou z jinak poměrně tristní studentské stávky.
