Německo před druhou světovou válkou, jak připomínal už Jan Patočka, se nejvíce blížilo skutečnosti nového vědecko-technického věku. Jeho konzervatismus sloužil disciplíně, která vehementně, bezohledně, s pohrdáním vůči nivelizaci a demokratizaci šla za akumulací energie. Může za to, jak píší zase jiní, zejména vědeckotechnický rys německého života, který se stále prohluboval. Měnil se v organizační vůli jeho hospodářských vůdců i jeho technokratických reprezentantů, kteří osnovali plány, které byly v rozporu s tehdejší organizací světa. Hlavním rysem tehdejšího Německa bylo zvědečtění. Věda tam byla pojata jako faktický pozitivismus, který dokázal využít i staré tradice historie, teologie či filozofie, jak víme i z deníků Martina Heideggera. To vše uvolnilo další energii a postupně měnilo i vojenskou mašinérii v manažérský způsob myšlení.
Hitlerova armáda byla velice tuhá a vytrvalá, ale zároveň neurvalá a bez fantazie. Vedla válku mechanicky, vítězila díky organizaci, tuhosti a pořádku, a z počátku vítězila tam, kde protivníkům tyto vlastnosti chyběly. Prohrála ale právě proto, že ji chyběla fantazie: dlouho si Němci nedokázali představit, že jen pořádkem a úpěnlivostí je možné změnit svět. Hrdost na své schopnosti jim to dlouho nedovolovala pochopit. Hitler chtěl popřít přirozený život, jemuž se každá kázeň příčí, proto musel prohrát.
S Ruskem je tomu jinak: je to největší země na světě. Se svými sedmnácti miliony čtverečních kilometrů představuje jen o něco menší plochu než Čína a USA dohromady. Ta velikost je sice fascinující, ale vládcům činí problémy již od středověku. Proto, jak píší analytici, vzdálenosti a špatné cesty byly a jsou zásadním omezujícím faktorem Ruska, stejně jako nedostatek přístavů a přístupu k moři: severní a východní pobřeží je daleko od měst. Právě těmito nedostatky lze objasnit snahu ovládnout Pobaltí, založení Petrohradu, rusko-japonskou válku a neschopnost se smířit s tím, že by Sevastopol patřil Ukrajině. Nedostatek přístavů, jak napsal Petr Koubský, vždy omezoval ruské kontakty se západním světem, volnou výměnu zboží a myšlenek. To vše přispělo k ruské izolaci. A přičteme-li k tomu neexistenci přirozené západní hranice: chybí jim větší přírodní překážka, jsme u kořene problémů.
Proto Rusové hledí západním směrem s nedůvěrou, nejistotou a s častou myšlenkou na preventivní útok, který by hranici posunul. Jediným cílem, kterému se Rusko za Putina podřizuje, je mocenská a územní expanze bez stanovených mezí. Smyslem expanze je stabilizace režimu. Válka s Ukrajinou stvrzuje existenci současného Ruska. Jejich velikost a izolovanost jim zabraňuje myslet jinak, než mysleli ve středověku.
Napsáno pro ČRo Plus.
