Úloha zdrobněliny v dějinách zatím nebyla dostatečně popsána. Pokusíme se to malilinko napravit. Nejdůležitější jsou zdrobněliny ve jménech politiků.
Je například evidentní, že ministr zahraničí Tomáš Petříček nebyl ze začátku podceňován jen kvůli své nezkušenosti, ale i proto, že jeho subtilní příjmení implikuje křehkost či měkotu. O Petrovi, dokonce možná i o Petříkovi bychom soudili jinak, věřte mi.
S podobným handicapem se celkem úspěšně potýkají i Jan Hamáček a Radek Vondráček. Miroslav Kalousek už méně úspěšně. Na exmlátičce Ondráčkovi není handicap zdrobněliny nijak patrný.
Politicky nejperspektivnějším členem vlády je Adam Vojtěch, protože se nejmenuje Vojtíšek.
Jak značné možnosti zde čeština má, ukazuje dobře slovo jako "velebníček", k němuž v jazykové praxi není vůbec nijakého základu "velebník": nu, zdrobnit velebnost, toť opravdu již výkon.
Zásadní roli hrají zdrobněliny ve jménech prezidentů a prezidentských kandidátů. Jsou totiž naprosto vyloučeny. Při vší úctě, Michal Horáček se snažil marně (kdyby se přejmenoval na Horáka, nebo ho alespoň v kampani brendoval, pak možná).
Mohlo by se snad přihodit, že by na Hradě neseděl Zeman, ale Zemánek? Nic proti němu (ani jakýmkoli zdrobnělým!), ale kdoví, jestli by se vůbec dostal do 2. kola. Umíte si představit, jak si Zemánek někoho namaže na chleba? Ani náhodou. Hlava státu, to není práce pro submisivní tintítka.
Snad jedině v prosinci 1989 by se prezidentem býval mohl stát i Havelka, Havlík nebo Havlíček, ale to je jediná výjimka, kterou antropoonomasticko-politologická literatura připouští.
Z jejího pohledu by byl perspektivním kandidátem příštích voleb generál Pavel. Ani Pavlík, ani Pavlíček. Schopen, odveden.
