Tehdy šlo o reportáže Mariusze Szczygła o nejnovější české historii, řekněme od Tomáše Bati po Martu Kubišovou, pod názvem Gottland. No a už pár dní je na světě kniha rozhovorů Evropa s plochýma nohama od Aleksandra Kaczorowského, zkušeného novináře, který začínal v deníku Gazeta Wyborcza a dnes je zástupcem šéfredaktora polského Newsweeku. Spolupracoval s ním Tomasz Maćkowiak, taky znalec našich končin. Pár let strávil v Praze jako dopisovatel zmíněné Gazety.

Kniha není jenom česká, je vůbec středoevropská, ale z patnácti rozhovorů je deset s našinci. Možná by nás mohlo zajímat, kdo ze současných Čechů zajímal varšavské novináře mezi třicítkou a čtyřicítkou? Byli to undergroundový hudebník Milan (Mejla) Hlavsa, filozof Egon Bondy, režiséři Petr Zelenka, Jiří Menzel a Jan Svěrák, politik Petr Pithart a ještě literáti Pavel Kohout, A. J. Liehm, Jan Vladislav a Josef Kroutvor. Posledně jmenovaný esejista koneckonců inspiroval autory, když vymýšleli knize titul.

Co jsou Češi zač

Rozhovory jsou to pestré a jak sestava nasvědčuje, poskytují pestrý obraz pohledů na všecko možné od české kinematografie až po dejme tomu Pražské jaro 1968. Ale co jsou zač samotní Češi? Nad tím Kaczorowski přemýšlí v úvodu; a je to pro českého čtenáře četba místy příjemná, místy trochu proti srsti. A občas si uvědomí, že i chytrý novinář pro efekt někdy pracuje se stereotypy. Určitě je podivuhodné, jak se nevelký český národ udržel obklopen ze tří světových stran Němci či Rakušany ale jsme "mistry kolektivních her" opravdu díky této zkušenosti? Dejme tomu, zábavný ten nápad je.

Bez polského novináře by nás asi ani nenapadlo, že umíme sami sebe propagovat ve světě. Nemíváme spíš pocit, že jsme malí a slabí? Aleksander Kaczorowski si ale myslí, že to umíme: Nepočetné protinacistické hnutí odporu vešlo podle něj v důsledku vyhlazení Lidic a zavraždění Reinharda Heydricha ve větší známost než masový odpor polský; česká sametová revoluce z podzimu 1989 je oceňovanější než veliká polská Solidarita ze srpna 1980; Charta 77 je ve světě váženější než polský disent. Má polský novinář pravdu, nebo nemá?

Konec střední Evropy?

Rozhovory s Čechy jsou skvělé, ale samozřejmě našinec mnohé informace zná, mnohé postřehy a vzpomínky už četl. Takže určitě je pro nás ještě zajímavější, co říkají Slováci Ĺubomír Lipták a Ivan Čičmanec, Maďar Gyögy Varga nebo Slovinec Drago Jančar. A možná nejvíc to, co říká varšavský historik, odborník na naše dějiny Jerzy Tomaszewski, když se snaží vysvětlit mizerné československo-polské vztahy mezi válkami nebo situaci Československa a Polska v předvečer druhé světové války: "V mnoha oblastech polské zahraniční politiky byly iluze, ale v tomto ohledu vztahu k mocnostem byla polská politika střízlivější, anebo možná cyničtější. (...) Tragédií Československa bylo, že se tam doopravdy věřilo ve spojenectví a solidaritu demokratických států."

Knihu uzavírá Aleksander Kaczorowski svérázným pamfletem proti střední Evropě. Ne že by nedoceňoval intelektuály v čele s Milanem Kunderou, kteří ten pojem popularizovali v době, kdy byla z větší části podmaněna Sovětským svazem. Ale dnes vyzývá: Tu ideu, která splnila svou úlohu, odhoďme! Přinejmenším ze tří důvodů: Vnucuje nepřesnou představu o společenství, se kterým je to složitější; ztotožňuje střední Evropu se Západem, což je nepravdivé; je nezdravě exkluzivní a vylučuje jiné národy od Chorvatů přes Litevce až po Rusy. Varšavský překladatel a popularizátor Bohumila Hrabala svou novou knihu uzavírá: "Je tedy čas pohřbít tu nešťastnou střední Evropu. Sehrála svou roli, ale dnes přináší víc škody než užitku,"

A já uzavřu truchlivou otázkou: Proč nemáme ani jednu podobnou knihu o Polsku?

Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů (www.listy.cz)