Povídám si s nimi o tom, co všechno se nesmělo, kolik lidí neoprávněně zabili, mučili, zavírali, omezovali, vydírali.... Nechápou to. Nerozumí tomu, že jsme se tak dlouho nebránili a že jsme něco takového vůbec dovolili.

Zanechali jsme svým dětem spoustu chyb, které musí napravit ony. Proč k nim přidávat další? Nikdo nediskutuje o tom, že jakákoli diktatura je špatná. To byli "naši zlatí komunisté" nějaká vyjímka? Máme opravdu tak krátkou paměť, že si nevzpomínáme na všechny ty příkoří, které se děly? Nebo se chováme jako malé děti, co všechno špatné raději zapomenou? Jak jinak si vysvětlit, že komunisté mají stabilně přes deset procent voličů? To si opravdu neumíme přiznat, že komunisté, stejně jako Hitler a jeho gestapo, Stalin a Lenin, Husajn či Castro (ještě bych mohla pokračovat), jsou jednoznačně zločinci, kteří zaslouží trest? Naše děti totiž již tuhle naší chybu neopraví. Vyrůstají ve světě, který je svobodný. Jakým právem je vystavujeme nebezpečí, že komunisti přesvědčí ty mladé, že jejich ideologie je správná. Co když se jednoho krásného dne stane, že komunisté získají přes třicet procent hlasů ve volbách. Bude se historie opakovat?

Příští rok uplyne 18 let od revoluce. Do volebních let se dostanou Ti, kteří již komunisty nezažili. Když jim své zkušenosti nepředáme, a je jedno jakou formou (ale Ústav paměti národa mi přijde jako dobrý nápad, když sami nedokážeme potrestat byť jen jednotlivce za prokázané činy týraní vězňů, omezování osobní svobody apod., když sami nedokážeme postavit komunisty mimo zákon), myslíte si, že to zvládnou naše děti? A co jim řekneme na svoji obhajobu, že my jsme to nedokázali?

Libuše Terezie Vojtová, Praha, matka v domácnosti, 33 let