Ghana a Itálie byly prostě lepší. Kdybychom je porazili, byla by v tom velká dávka štěstí. Kdo viděl běhat ghanské hráče, zrychlení jejich útočníků, zálohy, obratnost a nasazení, cítil, jak čeští hráči zaostávají.

V případě Itálie byl souboj vyrovnaný jen prvních dvacet minut.

Ano, po vítězství nad Spojenými státy to vypadalo slibně. Lehce jsme ale podlehli komentářům, že český tým je "černým koněm" turnaje. Snadno jsme zapomněli, že postoupil až po baráži s Norskem, ne jako lídr skupiny s nadupaným mužstvem. Do Německa se jelo se štěstím a odhodláním, ne v roli favorita.

Štěstí nás v prvním zápase líbalo jako o život. Nestává se často, aby se Rosický dvakrát v jednom zápase reprezentace trefil z dálky nebo Koller dal gól už po pěti minutách hry. Jenže onen "šťastný den" zároveň zdecimoval český útok, který vedle Šmicera a Baroše ztratil i Kollera a poté Lokvence.

Nejsme Brazílie, která postaví klidně i tři reprezentační týmy, ani štěstí rozdávající parta jako Němci nebo Italové. Měli jsme dobrý tým, který by se štěstím mohl jít daleko. Nestalo se a není třeba někoho vinit.

Čeští hráči udělali z mého pohledu maximum možného.

Že se jim dá něco vytknout? Ale to se děje i Italům, a vyhráli skupinu, nebo Anglii či Argentině. Kritizovat ale někoho, že neměl trochu štěstí, když udělal, co mohl, je trapné, malé a nespravedlivé. Je to sport.#reklama

Pak bychom mohli kritizovat české literáty a vědce, že víc a častěji nesbírají Nobelovy ceny.

Díky hoši, příště budeme třeba silnější a s větším štěstím.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT