David Klimeš David Klimeš | Názory
4. 1. 2021 7:00

Co si přát do roku 2021? Návrat parlamentní republiky

Jedno volební období, kdy místo většiny ve sněmovně vládne korupční zákulisí, Česko přežije. Pokud to ale bude pokračovat i po roce 2021, čeká nás velký problém.
Nerušte nás, vládneme... Premiér Andrej Babiš s prezidentem Milošem Zemanem.
Nerušte nás, vládneme... Premiér Andrej Babiš s prezidentem Milošem Zemanem. | Foto: Andrej Babiš/Facebook.com

Letošek jistě bude především rokem obrovské logistické očkovací operace a doufejme, že i rokem zkrocení koronaviru do nějaké snesitelné podoby. Pokud už jen toto zvládneme bez menší občanské války, bude to skvělé.

Pro nečekané krizové situace ale nezapomínejme na tak nudné věci, jako jsou třeba sněmovní volby. Ty letošní budou - jak se to konec konců říká vždy - nejdůležitější v historii Česka. Jenže tentokrát to má opravdu silné opodstatnění. Ne kvůli tomu, kdo má či nemá vyhrát, nýbrž proto, že se bude rozhodovat, zda se opět centrum moci navrátí do sněmovny - zda se v ní ustaví jasná a čitelná vládní většina.

Zdá se vám to nepodstatné? Že je mnohem důležitější, aby vyhrál či prohrál Babiš/Fiala/Bartoš (dále dosazujte dle libosti)? Není. Od roku 2017 zažíváme nebývale rychlou degradaci parlamentu na jakýsi nepodstatný přívěšek. A spolu s tím i proměnu první polistopadové republiky v druhou korporativistickou, kde mnohem podstatnější než velikost poslaneckých klubů je to, kdo z jaké lobby se zrovna s kým sešel v průhonické sokolovně či v restauraci nedaleko Pražského Hradu.

Pro dobro nás všech, skončeme to.

Poslušní poslanci Federálního shromáždění

Není to bohužel mediální nadsázka. Stačí si připomenout, čeho se v posledních letech podařilo společnými silami - byť ne vždy se stejným záměrem - dosáhnout premiérovi Andreji Babišovi (ANO) a prezidentovi Miloši Zemanovi.

Jak se prezident choval v roce 2014, když mu vítěz sněmovních voleb Bohuslav Sobotka (ČSSD) přinesl seznam ministrů nové vlády, která disponovala sněmovní většinou? Mnohá jména - počínaje samotným premiérem - se Miloši Zemanovi nelíbala, ale byl tehdy po lánském puči tak slabý, že bez reptání splnil, co po něm žádala ústava.

Jak jiné to bylo o tři roky později. ANO sice volby přesvědčivě vyhrálo, ale nedokázalo najít partnera, s nímž by dohromady získalo na svou stranu většinou poslanců. Přesto prezident pomazal Andreje Babiše na premiéra - a odstartovala válka nervů. Čekalo se, kdo z opozice jako první cukne a vezme si od Babiše pár ministrů - byla to nakonec ČSSD. Předseda vlády se vzápětí odvděčil Zemanovi bezvýhradnou podporou v prezidentském klání.

Sněmovně pak sice díky komunistické podpoře vyslovila důvěru menšinové vládě, ale reálná moc se přesunula úplně jinam. Duo Babiš-Zeman tehdy navíc spáchalo ve hře o post ministra zahraničí tragický precedent. Premiér dal vzpouzejícímu se prezidentovi písemně na výběr ze dvou kandidátů. Zeman po nabízeném prstu samozřejmě chňapl a při výměně ministra kultury už později žvýkal vládě celou ruku. Výsledkem je absurdní stav, kdy formálně sice vládne ANO a ČSSD s podporou KSČM, ale Hrad si do kabinetu dokázal nadiktovat "svého" ministra spravedlnost i zemědělství.

Bylo to možné i proto, že Babišovi je v zásadě šumafuk, kdo kromě něj za ANO v kabinetu sedí. Záleží mu hlavně na tom, aby stát proplácel pro Agrofert důležité dotace i pobídky a aby se přidávala biosložka do paliv.

Výsledkem prezidentova a premiérova společného úsilí je poměrně rychle mohutnící korporativistická republika, pro niž je charakteristické, že sněmovna není první instancí, kde se zákony probírají, ale až poslední zastávkou, kde má Jaroslav Faltýnek za úkol zajistit dost rukou pro dohody vzniklé na Hradě či v agrárních a dalších lobby.

Otázka za milion: je možné v letošním roce s touto degradací sněmovny do podoby předlistopadového Federálního shromáždění skončit?

Něco se hýbe

Opozice bohužel roky trestuhodně pomáhala premiérovi svou neschopností. Před rokem asi leckomu vrtalo hlavou, jak je možné, že étos obřích protivládních demonstrací žádný z opozičních politiků nebyl schopen přetavit do podpory své strany, zatímco preference ANO držely jako helvétská víra.

Letošek ale slibuje, že stojaté vody by se mohly přece jen rozčeřit. Není přitom podstatné, že hnutí ANO trochu slábne, ale hlavně to, že se zatuhlé preference začínají opět hýbat, což značí tolik potřebnou novou nabídku v politice.

Razantně tak vzrůstá šance, že už se nebude opakovat situace z roku 2017, kdy sice nikdo nechtěl s vítězem voleb vládnout, ale zároveň žádná realistická koalice nebyla bez jeho účasti možná.

Pokud výsledky letošního podzimního hlasování nabídnou vícero potenciálních sněmovních většin, už jen to bude velkou vzpruhou pro zdejší těžce zkoušenou parlamentní demokracii. Na další roky by to mohlo dodat sněmovně potřebnou dynamiku a premiér už by nemohl být vůči poslancům tak přehlíživý jako teď, kdy žádná sněmovní rebelie bez ANO nemá skoro na nic dost hlasů.

ODS proti Babišovi. Ale jen někdy

Že se něco v politice začíná hýbat, samozřejmě ještě nemusí znamenat, že se to nakonec i opravdu nějak smysluplně pohne. Kupříkladu na podzim se zdálo, že to k sobě víc táhne konzervativní koalici ODS, KDU-ČSL a TOP 09, než přespříliš ambiciózní Piráty a Starosty a nezávislé. Nyní je však nálada přesně opačná.

Piráti a STAN mají hotovou koaliční smlouvu, kde jasně deklarují, že po volbách budou postupovat společně - a skončí spojenými silami buď ve vládě, nebo v opozici. Jejich jasná nabídka zjevně zabírá i na voliče - Piráti rostou k 20, starostové k 10 procentům.

Zato pohled na konzervativní koalici je den ode dne kormutlivější. Varovné bylo už to, že v dokumentu o spolupráci se lídři sice nezapomněli přihlásit ke svým antickým kořenům, společnému postupu po volbách ale nevěnovali ani slovo. Až když už to bylo neúnosné, slíbil předseda ODS Petr Fiala jednotu i po vyhlášení uzavření volebních místností.

Právě občanští demokraté ale přitom torpédují spolupráci přímo ukázkově. Jejich zálet s Andrejem Babišem při schvalování daňového balíčku konzervativní trojici zcela rozvrátil. Na jednu stranu ODS říká, že nikdy nepropase jakoukoli šanci na snižování daní, na tu druhou přísahá spolupráci TOP 09 a lidovcům. Čemu dává přednost, už ukázala. A nikdo neví, jak se zachová, pokud jí Babiš opět zamává před očima snížením nějaké další daně.

A protože prosazené zrušení superhrubé mzdy představuje navíc zcela nedomyšlený a v krizi i škodlivý návrh, není zas tak překvapivé, že podpora ODS letí dolů a trojkoalice se tak možná bude muset obávat, zda překoná patnáctiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny.

Abychom byli spravedliví, dodejme, že své předvedli i partneři ODS. Předseda poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek občanskodemokratické poslance nazval "užitečnými idioty" a tvůrci "dluhového zoufalství našich dětí". Lidovci se pak při hlasování o daních zcela rozpadli. Zároveň ale tato rozklížená trojice oblepila už republiku billboardy "Jdeme do toho spolu".

Andrej Babiš se jistě královsky baví.

Konec korporativistické republiky

Neschopnost předsedy vlády považovat sněmovnu za cokoliv jiného než notářský štempl pro zákulisní dohody - a zároveň neschopnost opozice společně prosazovat nějaký dlouhodobější smysluplný program - je nejen tragédií této politické garnitury. Je i systémovou tragédií pro naši demokracii.

Nedělá to z nás sice hned Polsko, ani Maďarsko, ale zcela specifickou středoevropskou variantu korporativistické republiky, která ze všeho nejvíce připomíná normalizační úpadek. A někdejší komunista Babiš pak ze všeho nejvíce připomíná premiéra Lubomíra Štrougala, který se také prezentoval jako reformátor v mezích možností, ale jeho vládní plány vždy končily fiaskem.

Rok 2021 to ale může změnit. Pouhá bitva o udržení či vypoklonkování Andreje Babiše z premiérského úřadu přitom nestačí. Jde o víc. O rehabilitaci parlamentu v celém demokratickém systému země. A k tomu se nejlépe dostaneme tak, že ve sněmovních volbách tu budou zase dva tři silné bloky, schopné případně vytvořit různé většinové uspořádání.

Posílení role sněmovny by bylo také tou nejlepší pobídkou pro prezidenta, aby se zase stáhl do své ústavní role, jako když po ostudě s lánským pučem musel bez větších her jmenovat Sobotkovu vládu.

Pokud se to podaří, od druhé korporativistické republiky se zase začneme vracet ke klasické republice parlamentní. Byla by to nepochybně cesta klopotná, nikoli ale beznadějná.

 

Právě se děje

Další zprávy