Senátorka Elizabeth Warrenová, její kolega Bernie Sanders, senátorka Kamala Harrisová či starosta New Yorku Bill de Blasio jsou přesvědčeni, že Amerika potřebuje revoluci.
Státem garantovaný základní příjem (1), státní systém všeobecného zdravotního zabezpečení (2), přičemž pojištění by se mělo vztahovat i na ilegální přistěhovalce (3), kteří by se navíc už nemuseli bát, že by za přechod hranice do USA byli postiženi, neboť napříště už by to nemělo být trestné (4).
Dále progresivní kandidáti navrhují reparace (5) pro potomky černochů, kteří byli před sto padesáti lety v USA v otroctví, nebo také změnu současného prezidentského volebního systému (6).
Warrenové či Sandersovi nelze ani trochu vyčítat, že by jen něco zkoušeli. Jsou upřímně přesvědčeni, že Amerika přesně takovou agendu nejen potřebuje, ale že už ji i chce. Jenže přinejmenším v té druhé premise, tedy že Američané jsou na radikální posun vlevo už zralí, se progresivní demokraté nejspíše mýlí.
Průzkum za průzkumem ukazuje, že ani demokratičtí voliči nejsou s těmito návrhy jednoznačně ztotožnění, a už vůbec by je pak nevítala většinová společnost. Naposledy to potvrdila studie, kterou si právě k druhé televizní debatě nechala udělat americká rozhlasová síť National Public Radio (NPR).
K výše zmíněným programovým návrhům (čísla v závorkách) je vždy přiřazeno procento Američanů, kteří by s nimi souhlasili. 1- 26 procent, 2- 41 procent, 3 - 33 procent, 4 - 27 procent, 5 - 27 procent, 6 - 42 procent.
Progresivní kandidáti tato čísla znají, ale jsou přesvědčeni, že radikální program by byl mobilizačním momentem pro demokratické voliče, pro mladé lidi, menšiny (v prvé řadě černochy), a že jejich zvýšená volební účast by demokratům zajistila Bílý dům.
Jenže z poměrně podrobných analýz prezidentských voleb 2016 vyplývá něco jiného. I kdyby pro Hillary Clintonovou hlasovalo stejné množství Afroameričanů jako pro Baracka Obamu v roce 2012, stejně by s Donaldem Trumpem prohrála. Klíč je v tom, že Trump demokratům přebral část jejich bílých voličů, a ty by potřebovali v roce 2020 získat zpět.
Jejich nejlepší nadějí tak není kandidát pokrokářský, ale středový. A ten s reálnou šancí vyhrát je mezi nimi jediný. Joe Biden.
Hle, čistý černoch
Podle průzkumů si to uvědomují i sami demokratičtí voliči. Se svými 34 procenty preferencí má více než dvojnásobný náskok před Elizabeth Warrenovou (tu by chtělo 14 procent demokratů) i Bernie Sandersem (12 procent).
Joe Biden, šestasedmdesát let, od roku 1972 senátor za stát Delaware, mezi roky 2009-2017 viceprezident v Bílém domě Baracka Obamy, obrovská politická zkušenost. Přesto se nelze ubránit otázce: Má na to?
Když jsem byl v letech 2006-2010 zpravodajem Hospodářských novin ve Washingtonu, měl jsem možnost Bidena pozorovat z první. Třeba v Senátu, jemuž Biden dva roky předsedal a kam jsem občas zašel na slyšení zahraničního výboru (například ve věci tehdejšího amerického radaru v Brdech). Hodně zblízka jsem pak Bidena viděl během jeho kandidatury na prezidenta v roce 2008.
Dojmy jsem si odnesl velmi smíšené. Biden je zkušený politický harcovník a konkrétně o zahraniční politice toho ví zdaleka víc než průměrný člen amerického Kongresu. A opravdu má, jak si lze o něm přečíst, schopnost navázat rychlý, bezprostřední kontakt s lidmi.
Ale také je tak trochu "mluvka", který rád vypráví a ještě radši se poslouchá. Během slyšení v Senátu má každý zákonodárce vyměřený čas, zpravidla pět minut, aby pozvaným hostům, kteří se přišli expertně vyjádřit k probírané věci, položil své dotazy. Joe Biden žádné neměl, daný čas vyplnil vlastními názory a od expertů si pak vyžádal jen závěrečné přitakání. Není to nějaká náhodná zkušenost z jednoho či dvou vystoupení v Senátu. Biden toho v politice i v životě hodně zažil, umí projevit lidskou účast, ale jinak jako by už nepotřeboval nic vědět a lidé by měli spíše poslouchat jeho.
O čemž ostatně svědčí i fakt, že mu dost často "ujede" také něco, co by měl jako politik raději spolknout a co pak musí vysvětlovat a omlouvat. Jako v kampani před volbami 2008. Když tehdy naskočil do závodu i mladý černošský senátor z Illinois Barack Obama, Biden to zhodnotil, že v americké politice jde o prvního vážného afroamerického kandidáta, který "se dobře vyjadřuje a je chytrý, čistý a dobře vypadá".
Myslel to samozřejmě jako poklonu, rasově "nevinně", jenže to tak nevyznělo. A on musel následně vysvětlovat, že místo pojmu "clean" (čistý) chtěl říct "fresh", tedy že Obama je něco jako svěží vítr.
Bidenova prostořekost je pro politika, který kandiduje na nejvyšší úřad své země, spíše nebezpečím než výhodou. Jak se ukázalo právě v úvodu středeční debaty. "Buď na mě hodná, děvče," přivítal Biden na scéně senátorku Kamilu Harrisovou z Kalifornie, která s ním šla v předchozí červnové diskusi do tvrdého střetu.
Biden své "go easy on me, kid" nejspíše nemyslel ani v nejmenším zle nebo poťouchle. Ale v současné Americe je to už prostě tak, že tím přišel o část ženských voliček, které urazilo, že se k čtyřiapadesátileté senátorce chová jako nějaký blahosklonný strýc.
Zápas o duši Ameriky
Dokáže to Biden vnímat? Může se podivovat světu kolem sebe, ale pokud by se měl skutečně postavit Donaldu Trumpovi, bude ve volbách potřebovat každý hlas. A navíc, pokud chce uspět, bude muset bojovat mnohem přesvědčivěji než před jedenácti lety.
V kampani to chodí tak, že z novinářského pohledu nejlepší čas (přinejmenším pro zahraničního zpravodaje z Česka) je před samotným začátkem celých stranických primárek. To se kandidáti ještě setkávají s voliči v restauracích, v domovech pro seniory nebo třeba v kostele.
Stojíte se zápisníkem pár metrů od budoucího prezidenta USA (což ještě nikdo neví) a slyšíte, jak Barack Obama, když mluví v kostele k černošskému obecenstvu, najednou schválně "zakulacuje" svoji angličtinu do akcentu. A obecenstvo nadšeně reaguje, "oh brother, yes brother".
Později, když jedni kandidáti odpadají a na druhé straně se naopak úží pole favoritů, se už zvětšují sály, přibývá bezpečnostních opatření a nikdy už se k uchazečům o prezidentské křeslo tak blízko nedostanete.
Biden před prvními primárkami, které jsou tradičně v Iowě, na setkáních s voliči působil uvolněně, bavilo ho to. Jenže ve srovnání s Hillary Clintonovou nebo i s Obamou to působilo až moc lehkovážně. Jako hra buď to vyjde, nebo také ne, legrace musí být.
Nebylo zřejmé, zda si je Biden tak sebejistý, nebo zda mu to je spíše trochu jedno. Každopádně nakonec získal jediné procento hlasů, skončil až pátý a ze souboje odstoupil.
Nyní jde tedy do boje znovu. A jak sám řekl ve finálním minutovém proslovu, který dostal každý kandidát na závěr středeční televizní debaty, nadcházející volby "budou zápasem o duši Ameriky".
Jedno Trumpovo volební období v Bílém domě by podle Bidena bylo jen "výchylkou" v životě Spojených států. "Dalších osm let by ale Ameriku už zásadně změnilo," gradoval svůj proslov.
Byl to působivý apel. I když…. , "dalších osm let"? To nesouhlasí, pokud by Trump vyhrál, byly by to čtyři roky navíc. Biden se ve své řeči spletl hned dvakrát, úplně na konci ještě špatně uvedl číslo, kam mohou jeho příznivci posílat SMS.
Volební tým tak shromažďuje kontakty, aby pak mohl v kampani bombardovat voliče s žádostí o finanční příspěvky a burcovat, aby nezapomněli jít hlasovat.
Z Bidenovy strany to nebyl žádný velký lapsus, jisté znepokojení ale přece jen přinesl. Bude na to Biden mít? Na obecně nesmírně vyčerpávající, tvrdou a ze strany Donalda Trumpa navíc brutální kampaň? Nikoho jiného než Joea Bidena demokraté v tuto chvíli nemají. God help Joe Biden, měli by si tiše říkat.
