Někteří Židé pracující v tzv. Sonderkomandu, v koncentračním táboře v Osvětimi, se rozhodli o hrůzách, kterými prošli, ještě dříve, než byli popraveni, sepsat zprávy. Rukopisy zasouvali do láhví, které zahrabávaly do popela zavražděných vězňů. Ti byli usmrceni v plynových komorách prostředkem na hubení hmyzu s názvem cyklon B. Mrtvá těla masově zavražděných Židů z celé Evropy byla pálena v pecích. Za účelem odnášení mrtvol do pecí, likvidace popela a roztloukání nespálených kostí ustanovili esesáci tzv. sonderkomanda, zvláštní oddíly. Masové úplné "zpopelnění" lidských těl mělo přeměnit oběti v pouhou hmotu, na homogenní popel a ve všeobecném smyslu skrýt německou genocidu a zahladit veškeré stopy po Židech. Z 36 úkrytů, o kterých podal zprávu jeden z přeživších, se podařilo nalézt jen devět. Nalezené zápisy poprvé vydal ruský vědec Pavel Polian v roce 2013 a u nás vyšly letos v nakladatelství Academia.

Motáky zahrabané do popela jsou dnes svědectvím o vůli Židů přežít i v nestrašnějších podmínkách. Pracovníci komand vyloučeni ze svého okolí, deportováni z vlasti v dobytčích vagonech, na osvětimské rampě prošli selekcí a byli odděleni od rodin a připraveni o sebeúctu. Hladem a bitím byli přinuceni k poddajnosti. Museli vykonávat práci, která vedla až na pokraj tělesného zhroucení a psychicky ohrožovala samotné základy jejich "já" a hodnot, podle nichž až dosud žili. Kniha má skoro 650 stránek, proto mohu z textů citovat jen nepatrné úryvky, které nám připomínají po 80 letech hrůzy, které bývají někdy srovnávány se sedmým kruhem Dantova Pekla.

Mezi devíti texty najdeme i zprávu rabína Lejb Langfuse, který v ní popisuje situaci z 31. října roku 1942 v polském ghettu Maków, odkud byli Židé transportováni do Osvětimi. Cituji: "Celý dlouhý den byli lidé podle libosti trápeni, nevynechala se jediná příležitost k brutálnímu a cynickému týrání a bití, po němž na těle zůstávaly rudé a modré pruhy. Chlapec sledoval, co se děje. Jeho obličej se protáhl do bolestné grimasy a vzápětí začal hystericky plakat. Roztřeseně usedl na židli a bolestně vykřikl: Tatínku, já chci žít, udělej všechno, co jen můžeš, abych mohl žít. Zmocnilo se ho zoufalství. Bolestně křičel, přemožen hlubokou hrůzou, zírající z jeho dětských očí. Srdce mu tlouklo zrychleně, skoro slyšitelně. Hluboce otřeseni a zlomeni, se srdcem křečovitě staženým, s hlavami hluboko sklopenými do bolesti, jsme tam seděli, já a moje žena. Polykali jsme slzy a prožívali s ním jeho tragickou bolest."  

Marcela Nadjari, řeckého Žida, dovezli do Osvětimi 11. dubna v roce 1944   a po karanténě ho přidělili do sonderkomanda. V nalezeném dopise píše: "Níže vám vysvětlím naši šílenou práci, kterou na nás Všemohoucí chtěl uvalit. Je to velká budova se širokým komínem a 15 pecemi. Pod zemí jsou dva velké nekonečné prostory. Jeden slouží ke svlékání a druhý jako komora smrti, kam lidé vcházejí nazí, a když je zaplněna asi 3 000 osobami, je uzavřena a oni je zplynují. Po půl hodině jsme otevřeli dveře. Tahali jsme mrtvoly těch nevinných žen a dětí k výtahu, který je dopravoval do prostoru s pecemi. Moji milí, až budete číst, jakou práci jsem konal, řeknete si, jak mohl ten Marcel konat tuto práci. Také já jsem si to zpočátku říkal, mnohokrát jsem přemýšlel na to, vejít s nimi dovnitř a sám tomu udělat konec. Ale vždy mě od toho odvrátila touha pomstít se."

Poselství dopisů z popela lze shrnout do jediné věty, která platí i o současných hrůzách: Je strašné, co jsme vytrpěli, vy však najděte a potrestejte pachatele.

Napsáno pro ČRo Vltava.