"Chceme být přítelem lidí. Ne kárat, ale projevit zájem. Musíme být ochotní naslouchat," plánoval Dominik Duka, když v dubnu 2010 nastupoval do čela českých katolíků. Jejich církev se od té doby proměnila z příslovečného "spolku zahrádkářů" - jak ji kdysi posměšně nazval Václav Klaus - ve strážkyni tradice. Alespoň ji tak teď vnímají politici, kteří od starobylé instituce žádají stvrzení svých konzervativních postojů.
Z děvčete v koutě se stala vyhledávaná společnice. Ke konci svého působení na Hradčanech však Duka často čelil také výtce, že se za jeho působení nejstarší křesťanská denominace stala spíš vazalkou mocných než přítelkyní lidí. A místo pokání si v citlivých případech sexuálního zneužívání spíš zacpávala uši.
Aktuálně.cz oslovilo dvanáct veřejně činných osobností s prosbou, aby se pokusily shrnout, jaký otisk po sobě Dominik Duka podle jejich mínění zanechává v instituci, kterou vedl, i ve společnosti jako takové.
A věci se hnuly kupředu
"Je to člověk tolerantní, mírný, vlídný, vstřícný. Mám dojem, že za Duky se to pohne kupředu," vyjádřil svá očekávání Václav Havel v den, kdy byl nyní dosluhující arcibiskup uváděn do úřadu.
Bývalého prezidenta pojilo s nastupující hlavou českých katolíků přátelství z komunistické věznice, kam zločinný režim oba zavřel z čistě politických důvodů. Dukovu statečnost z tehdejší doby oceňují bezmála všichni oslovení.
A rovněž se shodují, že se Havel ve svém odhadu trefil - řada věcí se opravdu "pohnula kupředu". Dominiku Dukovi se podařilo během pobytu v arcibiskupském paláci smírně ukončit spor o to, komu patří svatovítská katedrála. Parlament za jeho éry také přijal zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nesený dnes již pozapomenutou širokou shodou, že se církev má ekonomicky oddělit od státu.
"Pamatuji, jak jsem se ho kdysi ptal na vztah s prezidentem Klausem, který neměl k církvi právě přátelský poměr," vzpomíná autor Konzervativních novin Matyáš Zrno. "Duka mi tehdy řekl, že musí vyjít s každým starostou ve farnosti, kam přijede. I s každým politikem, protože církev a společnost se prostupují, ať jde o školství, památky či majetkové vyrovnání."
Vedlejší účinky ochoty dohodnout se s každým pak připomíná novinář a právník Tomáš Němeček. "Ve vztahu k světské moci byl Dominik Duka na rozdíl od svého předchůdce Miloslava Vlka neobyčejně úspěšný a dosáhl téměř všeho. Zaplatil za to ale mimořádnou neoblíbeností."
Jenomže, jak připomínají další respondenti ankety, k tradici církve, již Duka reprezentuje, patří, že si od popularity v očích právě panující politické moci dokáže udržet distanc. Právě kritický odstup od těch, kdo tahají za nitky, je pro společnost výmluvnějším symbolem charakteru církve než honosná roucha či jízdy ve zlatém barokním kočáře.
Blíž k tobě, pane můj
Když se Dominik Duka stěhoval z Velkého náměstí v Hradci Králové na pražské Hradčany, provázela jej široce sdílená naděje, že se církev a stát konečně kultivovaně rozejdou, aby mohly dál ve smíru spolupracovat.
Když teď kardinál balí zavazadla znovu, nesou se éterem výtky, že se naopak mocně snažil oltář k trůnu připoutat. "Mrzí mě, že se v posledních letech viditelně rád vyskytoval v přílišné blízkosti vrcholných politiků, přičemž podle mého překračoval hranici nutného i diplomatického," vyčítá Dukovi spisovatelka Kateřina Tučková.
Podobného názoru je i ústavní právník Jan Kysela: "Navázal se na oba poslední prezidenty, ač jejich duchovní světy budou poměrně vzdálené. Pojítko našli v národovecké notě ochrany tradičních hodnot zdejší kotliny, což je u všeobjímající církve poněkud paradoxní."
Co zapříčinilo ten obrat? Jedno z vysvětlení lze hledat v několika zdánlivě nesouvisejících kardinálových angažmá z posledních let. Patří k nim například soudní spor s brněnským divadlem o představení, které sice neviděl, ale cítil se jím být poškozen na svých právech, přičemž nedával najevo, že by mu dělala vrásky podpora od bosohlavého gangu agresivně "slušných lidí". Patří k nim i vášeň, s níž se pustil do obhajoby svatováclavského kázání svého přítele Petra Piťhy, který na zdi svatovítské katedrály maloval čertovské obrazy, v nichž homosexuálové zřizovali gulagy pro ty, kdo s nimi nesouhlasí. A patří sem i nerušená spolupráce s Josefem Nerušilem, který se stal ve sněmovních volbách pražskou jedničkou Okamurovy SPD - partaje, již Bezpečnostní informační služba charakterizuje jako extremistickou.
Hle, zrod politického konzervativismu z ducha pomsty vůči době, s níž kardinál ztratil trpělivost.
Moc zlatých hodinek
Jako by končící český primas pustil ze zřetele, co říkají dokumenty jeho vlastní církve a co mu s gustem připomínal názorový oponent Tomáš Halík: Biskup se dnes sice z podstaty zastávaného úřadu nemůže vyhnout četnému politickému rozhodování, jeho prvořadým úkolem je ale duchovní služba symbolizovaná prastarým obrazem obětavého pastýře. "Když zamění úlohu duchovního pastýře za roli pragmatického politika, selže nakonec v obojím. Jako pastýř i jako amatérský politik," namítal Halík opakovaně. Husitská farářka Sandra Silná to pak formulovala ještě ostřeji. Má za to, že Dukova arcibiskupská éra po sobě zanechává palčivou otázku, jak moc čeští katolíci touží po moci.
Nepůsobí to jako příznivé hodnocení odkazu nepochybně statečného muže, který už za rok oslaví osmdesátku. Jenomže ve "firmě", jejíž české filiálce Duka tucet let předsedal - a pro niž nasadil všechny své síly -, platí odlišná logika. Už od dob jejího zakladatele se to nejlepší víno nalévá až úplně naposledy.
Přejme tedy Dominikovi kardinálu Dukovi po odchodu z funkce číši výbornou. A dostatek času na to, aby svou tvář mohl vystavit na sklonku života měkkému podvečernímu světlu, jež umí zjemňovat ostré rysy a vykouzlit obrazy nečekaných barev. Jeho předchůdce Miloslav Vlk, kterému se v emeritních letech podařilo kompletně proměnit svůj obtisk ve veřejné paměti, by o moci "zlatých hodinek" mohl vyprávět.
