Ten příběh vás o víkendu nejspíš neminul. Italský umělec Maurizio Cattelan, známý hlavně jako autor sochy Jana Pavla II. trefeného meteoritem, vystavil na veletrhu s uměním Art Basel v Miami Beach banán přilepený kobercovou páskou na zeď.
David Datuna, americký Gruzínec známý hlavně skládáním velkých obrazů z těch daleko menších (například pozoruhodným portrétem Putina vyvedeným z maličkých podobizen Mony Lisy), ke Cattelanovu dílu přistoupil, strhl jej ze stěny, oloupal a snědl.
Že by zaplatil autorovi desítky tisíc dolarů, není známo. Ten však už mezitím stihl tři banány prodat.
Krátké počítání. Kilo banánů od Cattelana vyjde při pěti kusech ovoce na 560 tisíc dolarů, tedy 128,8 milionu korun. Ve srovnání s banány, kterých koupíte v řetězci kilo za dvacet korun, to znamená znásobení ceny 644tisíckrát. Případ snědeného banánu však stojí za víc než jen poťukání na čelo. Ovoce v galerii může připomenout pár faktů z ekonomiky či dějin umění, zároveň je ale v té historce o dvou umělcích a zkonzumovaném banánu ukryt jeden obecnější trend.
Nejprve ke známým faktům: banán v galerii ilustruje rozdíl mezi cenou (price), což je visačka na stěně galerie, a hodnotou (value), tedy sumou, již za banán zaplatil Cattelan v obchodě. Není to specialita uměleckého světa, údajnou třísku z Kristova kříže taky neuchovávají v katedrálách kvůli hodnotě dřeva.
Dále platí, že umění není od slova umět, což je celkem známá věc nejpozději od roku 1917, kdy Marcel Duchamp vystavil obyčejný pisoár, což bylo velké umělecké gesto. Není však známo, že by zahýbalo cenami sanitární keramiky. Pisoár zůstal pisoárem, jen Duchamp naučil diváky o umění jinak přemýšlet.
Spor umění versus řemeslo, o který tu vlastně jde, není vůbec zapadaný prachem. Pokus vysvětlit snědený banán poněkud duchampovsky učinila i ředitelka galerie, která na veletrhu v Miami vystavovala. Datuna podle ní nezničil umělecké dílo, neboť "banán zde představuje ideu". Nelze se ubránit dojmu, že se tomu vysvětlení Cattelan s Datunou v zákulisí smějí. V moderním odkouzleném světě, kde umění zaujalo roli posvátného, se vtipy vysvětlují špatně. Tohle je jeden takový. Cattelan pojmenoval svůj artefakt Komediant, Datuna jeho konzumaci Hladový umělec.
Není to však jen cynismus médií, že si na artovém ovoci ráda smlsnou. Na jednu stranu produkuje umělecký svět "ideje banánu", tedy specializovaný slovník, jímž lze obalit vlastně cokoliv. Zároveň ale platí, že současné - zvlášť konceptuální - umění je společensky ambiciózní. Chce se angažovat a pozornosti nadbíhá.
Letošním vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro tvůrce do 35 let je například umělec, který vytvořil napodobeniny zpravodajských stránek iDnes.cz a Lidovky.cz a uložil do nich podvratné sdělení, že majitelem vydavatelství, které weby provozuje, je - chvíle napětí - Andrej Babiš. Dobrá, ale je to umění?
Současnému umění chybí v českých médiích prostředník, jakými jsou David Vávra či Adam Gebrian v architektuře nebo Jiří Grygar a nověji Daniel Stach ve vědě. Dokonce i špičkový moderátor těžko nalézá řeč v situaci, kdy je otvor ve zdi uměleckým dílem.
Soudobé umění se zmítá mezi nepřístupností a podbízivostí, nebo se tak alespoň zvnějšku jeví. Chybějí prostředníci, kteří dokážou umění zbavit posvátného oparu. Někdy by nejspíš museli konstatovat, jako u těch drahých banánů, že si z nás někdo prostě vystřelil.
