"Skvělý, nadmíru talentovaný německý národ, národ filosofů a básníků, jenž světové kultuře daroval Luthera a Goetha, Nietzscheho a Wagnera, Kanta a Hegela, NESMÍ být obviňován ze zvěrstev, která páchá Hitler a jeho nejbližší okolí. NENESE žádnou odpovědnost za Osvětim, Majdanek, Buchenwald, Dachau a jiné projevy holokaustu. Ani za Varšavu srovnanou se zemí, ani za desítky a stovky dalších zplundrovaných evropských měst a městeček.
Pouze vulgární propagandista zaslepený nenávistnou germanofobií může nyní žádat odmítnutí všeho německého a mluvit o kolektivní odpovědnosti všech Němců. Neskrývaně agresivní výpady proti velké německé kultuře včetně požadavků na její částečné vyloučení a zablokování nejsou ničím jiným než barbarskou omezeností a ukázkou černobílého vidění světa. Německý lid zakusil pod Hitlerovou vládou stejné utrpení a trýzeň jako jiné národy, a potřebuje proto v této smutné a těžké historické chvíli naši podporu a solidaritu."
Nevím. Neumím si představit, že by někde něco podobného vyšlo řekněme v roce 1945. Absurdní? Ano. Nebezpečné? Slabé slovo. Nevím o tom, že by se za druhé světové války někdo odvážil vystoupit s textem takto absurdního a nebezpečného ražení. Proč tedy dnes, v roce 2022, na něco takového v případě ruska (poznámka překladatelky: autor píše slova rusko a rus zcela záměrně s malým písmenem) narážíme?
"Aktivity"
Tragédie Ukrajinců se dnes zredukovala na hashtag #BuchaMassacre. Dobře se s ním pracuje, lokalizuje totiž nepřehlédnutelný megazločin do jednoho jediného městečka. To, že ve skutečnosti se podobných Buč v naší zemi - spolu s tím, jak ukrajinská armáda osvobozuje dobyté území - zjevuje a zjeví mnohem víc, je třeba vysvětlovat zvlášť. Buča není jediná, jen je v tuto chvíli nejzjevnější.
Je třeba vysvětlovat, že Buča (stejně jako všechny jiné Buči) nepředstavuje žádnou nešťastnou náhodu, žádný exces, žádnou hysterii "prostých chlapců" zahnaných válkou do kouta, ale ruským státem naplánovaný a metodicky plněný program, jehož cílem je částečně znevolnění a především zničení Ukrajinců.
Máme zmizet. Čtyřicetimilionový evropský národ má zmizet. Náš jazyk má zmizet. Také naše paměť má zmizet. Denacifikují nás, všechny do posledního Ukrajince. Deukrainizují nás tím, že nás zbavují života.
Když před časem jeden ruský funkcionář během rozhovorů v Istanbulu slíbil "snížení aktivit v kyjevském směru", nikdo netušil, o jakých aktivitách mluví. Mysleli jsme si, že jde o banální přesun vojenské techniky, o ostřelování raketami, o nálety. Používám výraz "banální", protože za 40 dnů války si lidé víceméně zvyknou a přestanou sebou trhat při každém zvuku sirény. Jenže ruská aktivita vypadala jinak.
Od počátku v této válce - stejně jako ve všech dalších válkách, které vedla - bojuje ruská armáda "nejstatečněji" s obyčejnými obyvateli. Jinak řečeno, ruská armáda je rozvětvená nacionálně-teroristická organizace se statisíci členy, ozbrojenými nejen absolutně bezhraniční krutostí, ale také výjimečným sadismem. rusko je teroristickým státním útvarem. Jeho posláním je rozsévat hoře, bolest a smrt. "rusko má svou výjimečnou cestu."
Tady jsou příklady jeho aktivit.
Střílení náhodných kolemjdoucích. Všech.
Střílení do aut, v nichž se lidé snaží utéct před smrtí. A střílení do všech, kdo v autě jedou, včetně žen a dětí.
Zničení každé živé bytosti ohněm a železem.
Házení bomb na lidské hlavy - kazetových, fosforových a všech dalších zakázaných. Házení bomb na nemocnice, divadla, muzea, knihovny a školky.
Masové vraždy kulkou do zátylku. Naši západoukrajinští předci zakusili tuto metodu popravy už v letech 1939-41. Oběť dostane kulku zezadu, zatímco klečí se svázanýma rukama. Je to postup, který byl normální v každém rusko-bolševickém vězení. Omlouvám se za výraz "normální". Přesnější bude slovo "rutinní".
Masové znásilňování. Žen i dětí. Masový projev něčeho archaicky zlého: zabít muže, znásilnit ženu. První a druhé před očima jejich dětí. (Pane Dostojevský, co jste to ku*va psal o jedné jediné dětské slze? Pomohlo to těm vašim rusům?)
Masové deportace ukrajinských občanů z okupovaných území kamsi do hlubin ruska. Vše se potvrzuje a opakuje: teroristé nemohou nebrat rukojmí.
Rabování. Loupeže. ruští vojáci se metodicky vloupávají do ukrajinských obydlí, do paneláků stejně jako do rodinných domků. Všude. Odnášejí si všechno, co vidí: oblečení, boty, alkohol, šperky, parfémy, počítače, mobily, nože, vidličky… A po sobě nechávají úlomky rozbitého světa a kupky vlastních exkrementů.
To jen abychom si připomněli velkou ruskou kulturu.
Antisvět
Dnes ráno jsem se přistihl při myšlence, jak moc bych si přál, kdyby všichni ti dotyční zůstali "jen" rabovači. To by znamenalo, že nehledě na vše zůstávají lidmi. Špatnými, ale lidmi. Jenže všechno to, co vidíme, svědčí o odlidštění. Spousta obyvatel ruska se úspěšně odlidštila. Tvoří antisvět. Tu část lidstva, která dobrovolně přešla k antilidství.
Toho dne, kdy poslední rusové opouštěli Buču, a dokončovali tak poslední epizody #BuchaMassacre, předsedové jednotlivých frakcí Evropského parlamentu zplodili další výzvu k "ruskému národu". O tom, jak touží po usmíření. O velké ruské kultuře. O Čechovovi a Bulgakovovi. A samozřejmě o "Tolstojevském", tahle dvouhlavá příšera prostě nesmí chybět. O "společných hodnotách", pochopitelně od Dublinu až k Vladivostoku, jen nevím, proč ne až ke Kurilám? Jak se ale lze obracet k něčemu, co není? Vážení předsedové frakcí, máte hlavy? Že nemáte srdce, věděl jsem už dříve.
Myslel jsem si, že jsou hloupí. Už si to nemyslím. Jsou spoluúčastníky. Starají se jen o jediné: jak omluvit zločin. Jak být pobouřen #BuchaMassacre, ale takovým způsobem, aby toto pobouření nepobouřilo rusko. A jak na tajňačku znesnadnit Ukrajině její odpor.
Náš odpor ovšem trvá už přes 40 dnů. A bezmoc našich nepřátel se pomalu, ale jistě mění v agónii.
Bude jaro a bude Ukrajina.
Z ukrajinštiny přeložila Marie Iljašenko, titulek a mezititulky jsou redakční.
