Kdo se v sobotu navečer chtěl svézt lokálkou z Liberce na severovýchod, nejspíš nevěděl, co si myslet. Poloprázdné nádraží v jednu chvíli zaplnila zhruba stovka lidí se svítilnami na čele. Bylo jich tolik, že přetížili vlak. Odjezd byl možný teprve poté, co průvodčí se strojvedoucím nechali běžce s čelovkami nastoupit i do vagonu, který se původně měl cestou odpojit.
Další neobvyklá podívaná se naskytla těm, kdo po setmění stáli na peronu cílové stanice: otevřením dveří začínal noční závod. Běžci se vyhrnuli na nástupiště a světelný had se začal rychle plazit přes město do hor.
Po pár kilometrech ostrého stoupání se ze tmy vynořila skála, jejíž vrchol byl jedním ze tří kontrolních bodů, kterými bylo třeba proběhnout.
Zatímco pomalejší teprve stoupali po kluzkých balvanech a úzkými soutěskami nahoru, rychlejší už pospíchali zpět. Šlo o jediné: při míjení se navzájem vyhnout a nezřítit dolů do tmy. Takový adrenalinový checkpoint tu bude ještě jeden, značením trasy jsou jen stopy běžeckých bot v čerstvě napadaném sněhu.
Na 17. kilometru čeká běžce další výzva, stanou se z nich plavci. Kdo zvládl koupel v chladných vodách Černé Nisy, tomu v cíli odečetli třicet minut.
Běžecký závod podobného druhu ale není jen příležitostí vypustit duši cestou do strmého kopce. Jeho organizace i průběh mohou posloužit také jako zdroj uklidnění ve chvílích, kdy máme pocuchané nervy z toho, že se nám svět v podání médií jeví výhradně coby místo neřešitelných konfliktů. Mohou posloužit jako metafora svobodné společnosti a vlastností, bez kterých se neobejde.
Vyjednávání s institucí, když se běžcům cestou na start povedlo vlak přetížit, zvládli občané-běžci na jedné straně a strojvůdce a průvodčí Českých drah jako jejich protějšky k oboustranné spokojenosti.
Skalní soutěsky i dřevěné chodníčky v mokřadech budou vždy úzké a v sobotu to na nich klouzalo. Jsou trenažérem ohleduplnosti a vzájemné důvěry, kterou potřebujeme ve veřejném prostoru. Protože společnost, která je postrádá, podléhá rozkladu.
Noční koupel v mrazivě chladné řece je sebezapření. Nezdá se to, ale dnešní, údajně změkčilí lidé jsou ho schopní, a ještě s drkotajícími zuby vtipkují. Jaké násilí nebo šílená situace by donutily člověka vysvléknout se po sedmnácti kilometrech běhu a vstoupit do řeky při teplotě kolem nuly? Dobrovolně a z vlastní vůle je sebezapření ale nakonec sladké. Přestože se po takové koupeli člověku zdá, jako by stál na protézách.
Shodou okolností bylo právě v den závodu možné zaslechnout ve veřejném prostoru hlas přesvědčený, že česká společnost žije jen od voleb k volbám. A ta část, která nezvítězí, pak podléhá permanentní frustraci. "Dejte nám už pokoj se svým aktivismem," napsal v sobotu do Mladé fronty Dnes populární spisovatel Vlastimil Vondruška. Na mysli měl "kverulanty", kteří prý odmítají, aby se menšina demokraticky přizpůsobila vítězné většině.
Jenže podstatou politického uspořádání, ve kterém dnes žijeme, je pravý opak: brání menšiny před diktátem těch, kterých je nejvíc. Ať je vítězem kdokoli, neplatí, že bere všechno a poražení musejí vzít za vděk čímkoliv.
Pokud byly události před třiceti lety přelomové, pak ne pouze proto, že znamenaly konec fronty na toaletní papír a pomeranče. Znamenaly hlavně konec mocenské většiny, která to pravidlo odmítala.
Jakýkoli trénink schopností vyjednávat, ustoupit nebo sám sebe zapřít se bude hodit vždycky a všem. Bez nich ani odchod nenáviděných a příchod toužebně vyhlížených žádnou výhru nikomu nepřinese.
