Pro část společnosti byl Karel Gott národní ikonou. A dokonce i ti, kterým nebylo po chuti jeho protežování za dob Husákova knedlíkového socialismu, oceňovali jeho oddanost řemeslu a uctivou povahu. Patřil neodmyslitelně k české krajině.
Odešel v osmdesáti, tedy v požehnaném věku. Celý život dělal, co ho bavilo a v čem vynikal, zemřel bohatý a oblíbený, v kruhu rodiny. Mohli bychom tedy zatleskat. Namísto toho se Česko v den jeho smrti ocitlo v emocionální vývrtce.
Příčinou je samozřejmě premiérův impulzivní nápad uspořádat zesnulému zpěvákovi státní pohřeb. Andrej Babiš sice vzal svou zbrklost zpět, jenomže démon hašteřivosti, nedůstojný ve chvíli vyhrazené pro potlesk Gottovi, už byl venku z lahve.
Teprve o den později mohl protokolář Jindřich Forejt vysvětlovat, že Hrad stažením vlajek na půl žerdi patrně porušil zákon. Forejt též připomněl, že státní pohřeb byl u nás doposud pohřbem státnickým. Za posledních šedesát let byly takové dva a republika je vystrojila prezidentům Svobodovi a Havlovi. Jejich součástí je odvoz rakve na lafetě, za níž kráčí generalita, a ke smutečnímu zasedání se scházejí obě komory parlamentu.
Vidle, vztek a internet
Za zbrklost se platí a za zbrklost elit platí celá země, tentokrát zbytečnou nesmiřitelností. Babiš vytvořil situaci, v níž argument, že zpěvákovi státní pohřeb nepřísluší, lze vyložit jako zlou vůli: totiž, že Karlu Gottovi to nejlepší z možných rozloučení nepřejeme. A patrně jsme tedy součástí lidového tribunálu, který chce vynést konečný verdikt nad zpěvákovou morálkou nebo uměleckými kvalitami. Představa takového tribunálu je ovšem jen jinou formou populismu, než jaký předvedl premiér. Je potemnělou slepou uličkou, v níž zuří další nesmyslná kulturní válka.
Odchod populárního zpěváka tak přinesl několik momentů k úvaze. Zaprvé, je nutné konečně vzít vážně fakt, že sociální sítě nejsou morálně neutrální komunikační platformou, ale podporují temnější sklony našeho charakteru. "Internet, zvlášť Facebook, z nás dělá prchlivější lidi," řekl mi před pár dny v rozhovoru historik Timothy Snyder. Trpělivost, zdrženlivost nebo sebeovládání si musí uživatel sociálních sítí obhajovat, zato k emočním či myšlenkovým zkratům prostředí internetu vybízí. Dynamika hněvu je jasná jako facka. Na rozdíl od trpělivosti nebo zdrženlivosti se prchlivost internetem snadno šíří.
"Lid vzal vidle, vztek roste" hlásí titulek článku k diskusím o Gottově pohřbu na stránkách internetového politického bulváru. Po rozkliknutí se dozvíte, že co slibovalo davovou scénu na způsob husitských bouří ve filmu Otakara Vávry, je založeno na čtyřech (sic!) facebookových statusech. Což mimochodem potvrzuje známou pravdu, že čtenářským lákadlem na internetu už dnes není zvědavost ("Neuvěříte, co se stalo potom…") , ale touha fetovat pohoršení a hněv jako opium. Jako u každé drogy je pak nutné zvyšovat dávky.
Sociální sítě tedy nejsou demokratizující platformou politiky, jak si to vysnili techno-optimisté. A mýlí se režisér Karel Vachek, když v rozhovoru pro DVTV říká, že lidé nepotřebují vůdce, protože se na internetu domluví sami. Internet je urychlovačem nenávisti a dorozumění naopak brání, protože bez trpělivosti a zdrženlivosti žádná domluva není.
Co je to tragédie
Zbývá také otázka, zda jsme jako společnost připraveni racionálně přijmout fakt, že čistě z důvodu délky života odchází celá Gottova generace, která vytyčila pravidla prostoru, v němž žijeme. Generace, která zažila vzlety a zklamání 60. let minulého století, stala se symboly tehdejších i následujících dramat. Odchází generace zpěváků, herců nebo spisovatelů, kteří jsou tu s námi, "co paměť sahá".
Klidný odchod člověka "sytého dnů" doposud žádné lidské společenství nepopisovalo jako "tragédii". To slovo vždy znamenalo neřešitelný konflikt s osudem, i kdyby se nás média snažila přesvědčit, že je možné tak silná slova používat vždy, když někdo známý a populární zemře. Jak potom ale pojmenujeme situaci, kdy se tragédie opravdu přihodí?
Poučení z odchodu populárního zpěváka je jasné: že ztratí hlavu premiér, ještě nemusí znamenat, že bychom ji měli ztrácet taky.
