Luděk Navara Luděk Navara | Názory
21. 12. 2017 9:30

"Hilfe, Hilfe!" Pět příběhů obětí československé železné opony, které vyšetřují Němci

Německo poprvé vyšetřuje zabíjení svých občanů v zahraničí v době komunismu.
Pietně zachovalé zbytky železné opony u obce Čížov v okrese Znojmo.
Pietně zachovalé zbytky železné opony u obce Čížov v okrese Znojmo. | Foto: Shutterstock

Je to pět případů od železné opony, které spolu zdánlivě nesouvisí: staly se v různých dobách na různých místech české či slovenské hranice s Německem a Rakouskem. Ve všech pěti ale umírali východoněmečtí občané a všech pět šetří státní zastupitelství v bavorském Weidenu. Je to poprvé, co Německo vyšetřuje zabíjení svých občanů v zahraničí v době komunismu.

Trestní oznámení podala Platforma evropské paměti a svědomí. Odpovědné osoby podle ní zahrnují i poslední žijící členy politbyra Komunistické strany Československa Milouše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Petera Colotku. Časem by se vyšetřování mělo rozšířit i do Česka, kde nejsou vyloučeny ani výslechy nebo domovní prohlídky.

Ale podívejme se na ty příběhy:

1. Mladík, který křičel: "Hilfe, Hilfe!"

Hartmut Tautz zemřel obzvlášť nesmyslně hned z několika důvodů: především byl velmi mladý, nebylo mu ještě ani devatenáct let. Utíkal přes železnou oponu u Bratislavy a drátěný zátaras překonal; k vlastní hranici mu zbývalo jen pár metrů. A to vše se odehrálo v roce 1986, v době, kdy se v Sovětském svazu už mluvilo o přestavbě a pád železné opony byl otázkou času. A především: Hartmut Tautz byl dotrhán útočící dvojicí ostrých hraničářských psů. Tak těžce, že vzápětí v nemocnici zemřel.

Hartmut Tautz.
Hartmut Tautz. | Foto: Archiv Luďka Navary

Tautz pocházel z Magdeburgu a pro útěk si vybral československou hranici. Jako mnoho jiných východních Němců věřil, že je hůře střežená než Berlínská zeď nebo hranice mezi západním a východním Německem. Jenže nebyla.

Na svého bratra Hartmuta bude později vzpomínat jeho sestra jako na velmi citlivého a svobodomyslného. Měl rád hudbu: ostatně v Bratislavě se ubytoval ve studentském domově Družba a tamní recepční jej bude popisovat jako mladíka, který neustále chodil se sluchátky na uších.

Bratislava v dobách železné opony ležela přímo na hranici s Rakouskem. Proto její okolí k útěku lákalo. Území svobodného světa se nacházelo hned za čtvrtí Petržalka nebo za řekou Moravou, která se pod Děvínem vlévá do Dunaje. Jenže právě z toho důvodu byl tento úsek hranic střežen zvlášť pečlivě. A vypomáhali tu speciálně vycvičení němečtí ovčáci, kteří se v hraničářské terminologii nazývali "samostatně útočící psi". Zkráceně SUP. Jednalo se o dvojici psích sourozenců, která byla vycvičena k útoku na člověka. Psovod v některých případech ani nemusel dávat pokyn k vypuštění; psi se dostávali ven pomocí dálkově ovládaných dvířek. Otevírala se sama po impulzu na drátěné stěně, který vyvolal nešťastný uprchlík.

Tautz samozřejmě o existenci takových psů neměl tušení. Ostatně s útěkem dlouho váhal. Do Bratislavy dorazil už 1. srpna 1986 a pobyt nahlásil do pátého. A pak si ho prodlužoval vždy o jeden den. Až do 8. srpna, kdy mu řekli, že to nejde. Že celý hotel je rezervován pro účastníky Vlaku družby. Mezitím zkoumal okolí Bratislavy a díval se, jak to vypadá u hranic. Z nadjezdu v Petržalce hleděl na Západ, rakouská obec Kittsee leží nedaleko. Byl zřejmě přesvědčen, že to zvládne.

Zpočátku to možná tak vypadalo. Večer se dostal za drátěný zátaras, ale způsobil zkrat, takže pohraničníci dostali varování. "Ve 22:16 hodin jsem byl vysílačkou vyrozuměn dozorčím důstojníkem útvaru, že v mnou stráženém úseku hranice byl podaný signál… Společně se členem hlídky Kovářem Oldřichem jsem prověřoval úsek, na kterém byl podaný signál, za pomoci smečky dvou na volno puštěných psů. Zaktivizoval jsem oba psy, aby šli do požadovaného směru, a utíkal za nimi,"  popisoval později do protokolu jeden z členů hlídky Ivan Hirner.

Ti psi se jmenovali Roby a Rišo.

Dostihli nešťastného Tautze pouhých dvaadvacet metrů od rakouského území.

Místo činu v kukuřičném poli za Bratislavou.
Místo činu v kukuřičném poli za Bratislavou. | Foto: Archiv Luďka Navary

Bylo to v kukuřičném poli, kde se odehrál zoufalý zápas, v němž neměl Tautz žádnou šanci. Zválené místo v kukuřici, na němž bojoval, mělo v průměru asi tři metry. Když členové hlídky přiběhli na místo, viděli dotrhaného a pokousaného mladíka, který sténal a volal: "Hilfe, hilfe!" Měl staženou kůži s vlasy na zátylku, zranění na tváři, na spánku, na noze…

Oba pohraničníci však místo rychlé pomoci nejdřív zjišťují, jestli Tautz utíkal sám, zda nejsou v blízkosti další uprchlíci. Tak je to ostatně učili.

Poblíž místa tragédie stojí od loňského roku památník. Na snímku z jeho slavnostního odhalení je sestra Hartmuta Tautze.
Poblíž místa tragédie stojí od loňského roku památník. Na snímku z jeho slavnostního odhalení je sestra Hartmuta Tautze. | Foto: ČTK

Později přijel na místo důstojník, který převezl Tautze nejdřív na rotu pohraniční stráže a později do vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam ještě v noci zemřel.

2. Vstoje bez opory vystřelil…

Srpen 1977 se stal osudným pro rodinu Schmidtových z tehdejšího východního Německa. Otec a manžel Gerhart Schmidt se rozhodl dostat své nejbližší na Západ - do šťastnější části své rozdělené země a cestu útěku zvolil přes obec Broumov na Tachovsku, kde se pokusil prostříhat dráty železné opony, protáhnout dírou své děti a manželku a pak uniknout za hranice. To první se mu podařilo, to druhé už ne…

Jako první z pohraničníků uviděl Gerharta Schmidta vojín Milan Polčík v 17:55 dne 6. srpna 1977. Byl zrovna na určeném pozorovacím stanovišti, když spatřil muže, který přeběhl kontrolní pás a pak se přikrčil u drátěného zátarasu. Pohraničník věděl, že tam nikdo v tu dobu nemá být, a tak se rozběhl k němu. Podle pozdější výpovědi jej nejdřív upozornil zavoláním a pak varovným výstřelem. Pak už střílel přímo na něj, ale nezasáhl ho. Jenže drátěný zátaras v tomto úseku neležel zrovna blízko skutečné hranice, a tak bylo třeba se ještě dostat přes československé území až k hraničním patníkům. Tam už bylo území Spolkové republiky Německo.

Gerhart Schmidt si nejspíš myslel, že to stihne. Prostříhal díru v drátech, protáhl se na druhou stranu, za ním tři děti a manželka. Pohraničník se dírou rozběhl za nimi. Měl výcvik, zkušenosti, znalosti terénu a hlavně… měl zbraň.

Když se dostal dostatečně blízko, asi na 70 metrů, rozhodl se, že bude střílet po muži. Ten celou skupinu evidentně vedl.

V dobovém zápisu o události se píše: "Vojín Polčík se zastavil, samopal si upravil na jednotlivé rány a vstoje bez opory vystřelil proti muži dva náboje ze samopalu. Prvním nábojem nebyl muž zasažen, po vystřelení druhého vojín Polčík pozoroval, jak se muž nepřirozeně napřímil a padl na zem. Žena s dětmi se po této situaci zastavila…"

Bylo jasné, že s útěkem je konec. Ale i s Gerhartem Schmidtem, otcem tří dětí, který zemřel po převozu do nemocnice v Plané u Mariánských Lázní. Samotní pohraničníci při prošetřování události konstatovali, že zastřelení uprchlíka, který nikoho neohrožoval, neměl žádnou zbraň, bylo v pořádku: "Vojín Polčík, který zbraně použil, jednal tak v souladu s předpisem proti osobám, které na území republiky neoprávněně přešly nebo se na území republiky neoprávněně pokoušejí přejít státní hranice a na výzvu se nezastaví."

3. Důchodce si vylosoval smrt

Když důstojník z bavorského Ambergu Johann Dick odcházel do penze, rozhodl se, že ve volném čase obejde jako turista bavorské pohraniční hory. A aby to bylo napínavější, rozkreslí si jednotlivé úseky na papírky a definitivní trasu cesty si vylosuje z klobouku až v den, kdy vyrazí na túru.

18. září 1986 si vytáhl trasu podél česko-bavorské hranice v úseku ležícím severozápadně od Tachova. Na obou stranách hranice jsou hluboké lesy a československá železná opona byla v těchto místech hlouběji ve vnitrozemí, takže z Německa nebyla vidět.

Pan Dick si ten den vylosoval vlastní smrt.

Byl pečlivý, a tak si svou poslední turistickou trasu vyznačil do mapy fixem. Měl ale smůlu, protože na československé straně se o útěk pokoušeli dva Poláci, a tak českoslovenští pohraničníci jako zběsilí pronásledovali vše, co se u hranic mihlo.

Johann Dick.
Johann Dick. | Foto: Archiv Luďka Navary

Když se Dick ve své červené turistické kšiltovce dostal do míst, kde se na druhé straně hranice odehrávalo zmatené pronásledování, rozběhl se zpátky. Byl sice stále na německém území, ale správně tušil, že to nemusí nic znamenat. Nebylo by to poprvé, co českoslovenští pohraničníci pronikli za hranice sousedního státu. Vojáci ho však už spatřili a šli po něm i na německé půdě. Když Dick nezastavil, začali střílet.

"Protože přes veškeré výstrahy osoba nezastavila, použil jsem já, stejně jako další, cílenou střelbu v dávce na osobu. Po této střelbě osoba padla na zem a naše skupinka se k ní už bez střelby rozběhla zjistit, co se stalo," popisoval ve vyšetřovacím protokolu tehdy dvacetiletý pohraničník Pavel Čada.

Dick ovšem byl vážně zraněný a ležel asi 200 metrů v Německu. Když to pohraničníci zjistili, pokoušeli se zraněného muže odtáhnout, aby zakryli stopy o překročení hranice. Pak ho položili na povoz a ten kodrcal po vojenské silnici. Možná kdyby se mu dostalo rychlé pomoci v Německu… Ale takhle neměl šanci. Pak ho sice přeložili z povozu do sanitky, ale do české nemocnice ho přivezli už mrtvého.

Místo činu v lese na Tachovsku.
Místo činu v lese na Tachovsku. | Foto: Archiv Luďka Navary

V Německu po panu Dickovi zůstala žena a tři děti.

Případ vzbudil mimořádnou pozornost, protože bylo prokazatelně jasné, že českoslovenští vojáci překročili hranice; na místě zůstaly nábojnice, kulky ve stromech… Všechna velká německá média o incidentu přinesla zpravodajství. Československý velvyslanec v Německu si musel převzít protestní nótu a německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher si během jednání OSN v New Yorku vyžádal schůzku s československým kolegou Bohuslavem Chňoupkem. Za Československo se musel omluvit prezident Gustáv Husák.

4. Ze dvou uprchlíků přežil jen jeden

Dva dělníci z okolí města Eisenhüttenstadt na východě tehdejší NDR, jak se východní Německo oficiálně nazývalo, se rozhodli, že utečou na Západ přes české pohraniční hory. Bylo to v roce 1977, kdy československá železná opona byla dokonale střežená. Kurt Hoffmeister a jeho kamarád Harald Steinkraus si ke své osudové cestě vybrali Domažlicko, přesněji obec Rybník západně od Poběžovic.

Mnozí východní Němci, kteří se pokoušeli uprchnout přes Československo, měli smůlu hned zpočátku: byli prozrazeni za pomoci informátorů a špehů dřív, než vůbec uviděli dráty hraničních zátarasů. Každý trabant či wartburg s východoněmeckou značkou DDR poblíž hranic se západním Německem či Rakouskem byl podezřelý.

Hoffmeister a Steinkraus v této fázi útěku měli možná větší štěstí: na platné cestovní doklady vyjeli vlakem do Československa a k západním hranicím se přibližovali hromadnou dopravou nebo autostopem. Nakonec se jim podařilo dostat se až k drátěné stěně. Pořád ještě je nikdo nezpozoroval.

Dráty se pokoušeli podhrabat a proniknout na druhou stranu. Což se sice povedlo, ale způsobili přitom zkrat, takže se k místu hned vydala hlídka pohraniční stráže se psem Junem.

Signál zazněl v 10 hodin 14 minut dne 21. srpna 1977.

"Při prověrce příčin zkratu v tomto prostoru zjistila hlídka stopy na kontrolním pásu po dvou osobách směrem do zahraničí," píše se v dobovém hlášení. Kontrolní pás byl pruh zorané půdy, v němž byly dobře vidět všechny stopy a který se táhl prakticky podél celé železné opony.

Oba Němci měli smůlu, hlídka byla na místě rychle a zahájila pronásledování. Netrvalo to ani půl hodiny a pohraničníci už uprchlíky uviděli asi 150 metrů před sebou. Ti se snažili uniknout za každou cenu. Domnívali se možná, že to nejhorší mají už za sebou.

Po varovném výstřelu se oba Němci ve zmatku rozdělili a každý zamířil jinam. Jeden z členů hlídky pronásledoval Hoffmeistera a hned po něm začal střílet. A zasáhl. Z hlášení ani jiných dokumentů přitom nevyplývá, že by pohraničníky uprchlík nějak ohrožoval nebo na ně útočil. Pak Kurt Hoffmeister padl. Zemřel na místě. Jeho kamarád sice uniká dál, ale jen chvíli - pak jej najdou ve skalní rozsedlině a zatknou.

"Osobě Hoffmeister byla poskytována členem hlídky první pomoc, přičemž bylo zjištěno, že jmenovaný je mrtev … použití zbraně bylo zcela oprávněné," stojí v hlášení.

5. "Zastřelili jste v neděli člověka…"

Ti mladí muži neměli přesný plán. Věděli ale, že chtějí z východního Německa pryč, a slyšeli, že v Československu se v druhé půlce 60. let uvolňují poměry. Domnívali se, že i železná opona nebude tak ostře střežená jako dřív nebo alespoň ne jako ta jejich mezi východem a západem Německa.

Byli čtyři: Helmut Hahn z Lipska, učitel Richard Poppe, strojní zámečník Lutz Rassmann a sedmadvacetiletý Richard Schlenz. Ten poslední se s nimi do západního Německa nedostane a nevrátí se ani domů.

Brána svobody, pomník železné opony u soutoku Dunaje a Moravy. Stojí tu od roku 2005.
Brána svobody, pomník železné opony u soutoku Dunaje a Moravy. Stojí tu od roku 2005. | Foto: ČTK

Nejdřív si ti čtyři vybírali vhodné místo. Zdálo se jim výhodné utéct pod Děvínem u Bratislavy, kde se drátěný zátaras blížil k řece a tu stačilo jen přeplavat. Ostatně bylo to v létě a v řece bylo málo vody.

27. srpna 1967 se rozhodli k akci. Původně chtěli utíkat v noci, ale to se jim zdálo riskantní. Tak tedy ve dne. Nevypadalo to složitě: přijedou až k plotu, ze střechy auta se dostanou nahoru na plot a ten přelezou. Pak přeběhnou k řece a tu přeplavou na druhou stranu, tam je Rakousko, tam budou v bezpečí. Jenže to dopadlo jinak. Hned u plotu už je viděl pohraničník, a když plavali v řece, začal po nich pálit. Pak najednou už stříleli dva pohraničníci a jedna kulka zasáhla do hlavy Richarda Schlenze, když přelézal kamennou zídku, která se nacházela už na druhé straně řeky - tedy v Rakousku.

Ze slovenské strany dokonce vyrazilo k rakouskému břehu jakési improvizované komando: vojáci v plavkách a s bajonety v zubech se pokoušeli najít umírajícího Schlenze a dovléci ho na československé území. Ale vrátili se bez výsledku.

Zato Rakušané druhý den při ohledání míst kolem řeky objevili deset střel z československých automatů. Jen zázrakem nebyl zasažen nějaký rybář nebo turista na procházce. Rakušané byli pobouřeni. Zavedli častější hlídkování podél řeky Moravy a vydali varování, že rakouští pohraničníci smějí v případě nutnosti použít zbraň.

Ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier stříhají železnou oponu. Snímek je z 23. prosince 1989.
Ministři zahraničí Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier stříhají železnou oponu. Snímek je z 23. prosince 1989. | Foto: Reuters

Zatímco Schlenz zemřel ve vodě na rakouské straně řeky Moravy, jeho přátelé se dostali šťastně do svobodnější části Německa.

Celá událost vzbudila mimořádnou pozornost rakouských médií. V listu Express vyšel 30. srpna 1967 článek nazvaný "Otevřený dopis vrahům". Psalo se v něm mimo jiné: "Vy jste byli policisty, soudci a popravčími v jedné osobě. Toho, kdo překročil hranici, jste potrestali smrtí. A proto budete nazýváni právně uvažujícími lidmi na obou stranách hranice vrahy."

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Tesla podle Muska postaví novou továrnu blízko Berlína

Americký výrobce elektromobilů Tesla hodlá postavit novou továrnu v blízkosti Berlína. Oznámil to podle agentur DPA a Reuters generální ředitel podniku Elon Musk.

Tesla již dříve uvedla, že brzy sdělí umístění svého evropského závodu s označením Gigafactory 4, který by měl zahájit výrobu v roce 2021. Musk dnes při předávání ocenění "Zlatý volant" v Berlíně prohlásil, že závod bude stát blízko berlínského letiště.

Zdroj: ČTK
Další zprávy