Naše dcera Julie začala chodit s Hasanem. Máme s ní potíže, ne že by byla zlá, spíš naopak, je samej ideál, samý "to by se mělo", a reálný život, čím se bude živit? To je jí, jak říká, "bágl". Ptal jsem se jí, co se za tou představou skrývá: "To mi, prosím tě, vysvětli, proč řekneš bágl, když chceš říct, je mi to jedno?"
Co na to řekla? Vždycky, na to vemte jed, řekne něco jinýho, než čekám. Moje žena Jiřina si myslí, že to dělá schválně, prý se mnou bojuje. Julie mi na to tedy řekla: "Jak víš, co chci říct, Rudy? Jak víš, že chci říct, že je mi to jedno? Co když mi to vůbec není jedno?"
Jsem Rudolf, dcera nás dřív oslovovala normálně mami a tati, ale na svoje sedmnáctiny mi začala říkat Rudy, ne Růdo, ale Rudy. Mámu dál oslovuje mami. Jiřina to vysvětluje takhle: "Bouří se proti všemu zavedenýmu." To mě zaráží, dávno už jí bylo dvacet. "Tak proč tobě dál říká mami," ptám se.
"Jseš tak omezenej? Je to jasný jak mozek na zdi," moje žena má strašně ráda úsloví ´mozek na zdi´, ačkoliv omdlívá, když jí teče krev z prstu, "kdyby nás oba začala oslovovat křestním jménem, tak by to zase bylo zavedený, rozumíš? Ona se bouří, a když se bouří, nemůže zavádět další pravidla přece..."
"Jako že začít oběma říkat křestním jménem by bylo pravidlo, kdežto říkat každýmu jinak je nepravidlo?" Žena kývla. Asi chápete, co bych byl namítl, nebýt toho, že jsem nechtěl spustit další debatu. Namítl bych, že oslovovat mě Rudy a ji mami je přece taky pravidlo.
S Hasanem Julie začala chodit v létě. Před ním měla Geerta, Belgičana, "ale není to žádnej hnusnej Wilders," ubezpečovala nás, přičemž já žádnýho Wilderse neznám. Geert dělal něco kolem čokolády; jela s ním na kolech z Gentu do Holandska po pobřeží. Odmítl s ní jet i zpátky, protože když se vracíte, tak tam prej strašně fouká. Vrátil se vlakem. Proto se s ním rozešla.
Zřejmě už začínáte tušit, jak úporná je naše Julie. Strávit s ní večer vás dokáže položit na lopatky. Chci se dívat na film v televizi, načež ona vytasí mobil a začne mi pouštět písničky a videa a řehtá se a chce, abych se taky řehtal, jenže já na to okolo desáté večer opravdu nemám náladu. A vždycky spustí hádku, miluje konfrontaci.
Třeba minule, strčí mi před obličej telefon, že prej to je Justin Bieber a Major Lazer a co já na to. Tohle bejvá vošajstlich; když se netrefíte, následuje vysvětlování a řešení. Koukám na to video, tančej tam kdesi v horách, no, nevím, proč tančit někde po kamenech, tak řeknu: "Jo..."
"Jak jako jo," dotírá Julie, "tobě se to líbí?"
Kritickej moment: může mě jen zkoušet, jako by dělá, že se jí to nelíbí, ale láká mě do pasti. Ale taky to nemusí bejt past, znáte to, a já nestojím o půlhodinovou debatu na téma Justin Bieber. Chci se dívat na Mentalistu a přemýšlet, jak by si Patrick Jane poradil s naší dcerou.
"Líbí," zkusím variantu a.
"Co se ti líbí," opáčí Julie zděšeně, „jak tam tančej po svazích, kam patřej svišti a kamzíci? Dovedeš si představit, jak muselo to pitomý natáčení asi vypadat, jakej bordel tam udělali?" Naštěstí mi zazvonil telefon, volal šéf, ale byl jsem mu za to vděčný.
Hasana nám ukázala v září, chodili spolu dva měsíce, "už dva měsíce", zdůraznila Julie. Normální kluk, pracuje v kebabárně, popsala ho. Julie studuje humanitní studia, my chtěli, aby šla na medicínu. Takže chodí s dvacetiletým prodavačem dürüm döner, o dva roky mladším než ona.
Hasan seděl u nás na Proseku v obýváku a mlčel jak zařezanej. Myslel jsem, že neumí česky, ale pak z něj vylezlo, že s rodiči už žijí v Praze deset let. Provozujou kebabárnu v Holešovicích. Jen odpovídal na dotazy. Mně se to líbilo, nemám rád suverény, co jsou u vás hned jako doma. To byl Geert. Neuměl slovo česky, ale když přišel poprvé, svalil se do mýho ušáku po tátovi a nehnul se odtud několik hodin. Polovinu první návštěvy telefonoval řečí, který nerozumím, a to se ještě držel. Podruhé už telefonoval imrvére.
"Jste..?" zeptal jsem se Hasana.
Koukal na mě a nerozuměl.
"No, mě zajímá, jestli jako to..."
"Rudy chce vědět, jestli jseš muslim," vysvětlila mu Julie.
Hasan kývl a upil tisícinu mililitru čaje.
"Samozřejmě že jsou muslimská rodina," doplnila Julie.
"Proč samozřejmě?" nedalo mi, abych se nezeptal. "Co je na tom tak samozřejmýho?"
Julie na mě udělala zuřivý obličej a pohrozila mi pěstí.
"No, ne každý... ne každý, odkud jste, Hasane?"
"Bydlíme v Dejvicích."
"Já myslel jako..."
"Je ze Sýrie, Rudy, chápeš?"
"Ne každý Syřan musí být muslim," odvětil jsem.
"Ale Hasan a jeho rodina jsou muslimové. Samozřejmě," dodala Julie. Jiřina mi později vysvětlila, že to samozřejmě znamenalo, že by Julie nechodila se Syřanem – nemuslimem. "Ona si záměrně vybrala muslima, to je jasný jak mozek na zdi."
"Aby nezačala chodit v nikábu nebo jak tomu říkaj," uvažoval jsem nahlas. Jiřina mě varovala: "Chraň tě ruka páně tohle říct před ní, jinak tu hrůzu fakt začne nosit. Já jen doufám, že s ním nevydrží dýl než s Geertem." Zcela výjimečně mi promluvila z duše.
Chápejte, nejsem ani islamofob, ani xenofob, ani rasista. Jsem úplně normální, obyčejnej Čech. Do kostela nechodím, ale vyznávám křesťanské hodnoty: žít a nechat žít a co nechceš, aby dělali tobě, nedělej druhým. A hlavně si myslím, že se má každej starat o sebe, kdyby to dělali lidi všude, byl by na světě ráj. Vůbec nechápu, jak někdo může utéct ze svého rodiště. Jasně, na dovolenou letíme třeba do Hurghady, do hotelu, ale pak zase šupem zpátky.
Nejsem žádnej sralbotka, ovšem islámu se bojím a nestydím se za to. Odmítám, aby má dcera žila v harému, odmítám, aby k nám uprchlíci chodili. Dobře, Hasanovi tu žijou deset let, zřejmě se integrovali, beru. Ale nikdy nevíte, kdo je zradikalizuje. Víte, jakej je rozdíl mezi ateistou vyznávajícím křesťanské hodnoty a muslimem? Ateistu imám nezradikalizuje, kdyby se rozkrájel. Ale muslima? Oni nemaj volbu, oni se zradikalizovat prostě musí. Jak si je sem pustíme, začnou stavět mešity, vraždit nás ve vlacích a vyhazovat do vzduchu. To je prostě fakt. Tak proč tomu jít naproti?
Toto ovšem nemůžete vyslovit před Julií. To by vydalo na celonoční hádku. Pro ni je "islám stejně mírumilovné náboženství jako křesťanství" a "vraždit se naučili od nás".
Máme doma takovou starou rodinnou tradici. Na začátku prosince si řekneme, co by si kdo přál pod stromeček. Jiřina letos oznámila, že by ráda zájezd do Florencie, já si přál hnědé, manšestrové sako, miluju saka, jen Julie nic. "No tak co bys ráda, Juli?" ptala se jí Jiřina s úzkostí. Loni si přála zaplatit cestu do Tovarniku v Chorvatsku, kam jela pomáhat uprchlíkům, a my pak tři týdny trnuli, jestli se vrátí.
Po hodině dotazování Julie pravila: "Vy víte, že nechci žádný věci." Myslel jsem si: Proč bys taky chtěla, když ti máma koupí, na co ukážeš. Tohle vyřknout nahlas, je po Vánocích. "Ale jedno přání bych měla. Nic by vás to nestálo." Začal jsem se děsit, znělo to zlověstně. Pojede bojovat za kurdský povstalce, napadlo mě. "Chcete to slyšet?"
Já nechtěl a jsem si jist, že Jiřina taky ne. Usmívali jsme se poněkud křečovitě. "Abyste šli k Hasanovům na večeři."
"Na Štědrej den?" zeptala se moje žena zděšeně.
"Klidně, ale já myslela spíš pětadvacátýho."
Dovedete si to představit? Rodinná tradice nám neumožňuje odmítnout splnitelné přání. Původně to znamenalo finančně dostupné přání, že si nemůžete přát třeba auto. Jenže Julie to obrátila naruby. Samo sebou není nesplnitelné jít k "Hasanovům" na večeři. Nejde to odmítnout.
"Znamená to něco, Juli..?" Jiřině se třásl hlas.
"Jako jestli nejsem s Hasanem gravidní? Mami, klid, mám drátek a rodit nehodlám. Zatím. Takže jo? Berete to jako splnitelný přání?" Uvízli jsme v pasti. Nedalo se vycouvat, neuměli jsme to "normální" přání odmítnout. V posteli mi pak Jiřina šeptala: "Myslíš, že je to bezpečný? Nezdá se ti, že..."
"Že co..?" šeptl jsem, ale věděl přesně, co mé ženě tane na mysli. Že chodí Hasan s Julií, není náhoda. A že nás k nim lákají, taky není náhoda. "Však ty víš," řekla žena.
Nevykroutili jsme se z toho. Na den narození Páně jsme jeli do Dejvic k Hasanům. Oni se samozřejmě jmenují jinak, ale my nejsme nikdo štont si to příjmení zapamatovat.
Mají maličký byteček pod Kulaťákem. Já koupil u Vietnamců lahev rulandského červeného, jeli jsme s Jiřinou sami, Julie už tam čekala. Na Štědrý den nám po večeři řekla: "Jen doufám, že jste dospělí a neuděláte nějakou pitomost." Jiřina pravila potichu: "A já jen doufám, že to dobře dopadne."
Pan Hasan nás vítal v předsíňce. Obr, sto padesát kilo, plešatý, velký nos, černé obočí, takový zvětšený páter Halík. Na sobě svetr a přes něj sako. Podal mi ruku, já mu předal tašku s vínem, on se do ní podíval, podal ji synovi, ten se do ní podíval a s ním Julie. Zavrčela: "Rudy!"
Netušil jsem, co zas má. Určitě si myslí, že jsem měl koupit francouzské víno. Procedila přes zuby: "Oni nepijou!"
Hasan senior se smál. Česky mluvil strašně. Pak se objevila paní Hasanová, hubená, vysoká, černá, krásná. Nesrovnatelně krásnější než Jiřina. Černé oči, přísná i divoká. Na hlavě šátek, hidžáb, vysvětlila mi později Julie, na sobě splývavé černé šaty. Maličko jsem se jí uklonil a nepodal jí ruku, vzpomněl jsem si totiž, že muž muslimce nesmí podat ruku. Jenomže ona ke mně ruku natáhla. Koukl jsem na Hasana seniora, ten si třásl rukou s Jiřinou. Dělal jsem radši, že ruku paní Hasanové nevidím.
V bytě měli strašně málo místa a já byl od první minuty ve stresu. Jak jsem řekl, nejsem srab, ale několik dní předem mě trápila zlá předtucha. S Jiřinou jsme na pětadvacátého nespali. Nemluvili jsme o tom, jen jsem vždycky po hodině řekl: "Spíš?" a ona řekla: "Nespím."
Jídelna byla kuchyňka se stolem. Žádní pracháči, což by mi bylo i sympatické, nebýt toho, kde jsme se ocitli. Posadili jsme se, Julie a Hasan junior se rozloučili, že se jdou projít. Bylo mi to divné, ne, řeknu to naplno, bylo mi to podezřelé a natáhl se do mě strach. Nikdy jsem takový strach nezažil; pracuju jako úředník na školském odboru, žijeme obyčejně, moje žena je dětská lékařka, není čeho se bát.
Začali jsme kávou, paní Hasanová, myslím, že se jmenovala Hava, ale já ji nijak neoslovoval, abych něco nepokazil, uvařila džezvu. Od začátku mi něco přišlo divné, koukal jsem po očku na Jiřinu a viděl, jak se jí chvějí ruce. Po chvíli mi došlo, co mě znervózňuje: tikání.
Něco tu tikalo.
Začal jsem se potit, ale nehodlal jsem si sundat své nové manšestrové sako. Díval jsem se na Hasana seniora a najednou mi došlo, co mě tak děsí: jeho oblečení. Proč na sobě má svetr a ještě sako? Plus to tikání. Začalo mi to být jasné, nemůže být tak tlustý, takže něco skrývá pod svetrem. Neumím se modlit, ale strašně jsem toužil modlit se něco jako Ty, Bože, Ty Křesťanský Bože, Zachraň mě, lidského červa, jestli existuješ, ó, kéž bys existoval, vytrhni mě z rukou tohoto...
Nevím, co Hasan říkal, nevím, co jsem odpovídal. Kávu jsem nepil, třásly se mi prsty, říkal jsem si: Aspoň že se rozhodli ušetřit děti, aspoň ty děti.
Tikání zesilovalo, zdálo se mi, že začalo zaplňovat celou kuchyňku jak nějaký šílený bicí nástroj. Kolik mám času, napadlo mě, kolik minut, nebo jen vteřin? Najednou se ozval strašný zvuk, nesnesitelné kovové rachtání. Paní Hasanová vyskočila, my s Jiřinou vyskočili, moje žena si zakrývala oči, paní Hasanová udělala dva kroky k troubě, zamáčkla budík a vytáhla horký plech.
Měl jsem pocit znovuzrození, začal jsem se nahlas smát, slyšel jsem svůj hysterický smích a Jiřinin hysterický smích. Hasan na nás koukal, jako by si myslel: jiná kultura. Sedl jsem si a vypil kávu na ex. Nalil jsem si zelený čaj a lil ho do sebe.
Cosi jsme jedli, nevím ani, jak to chutnalo, protože strach se vrátil. Racionalizoval jsem. Došlo mi: moderní nálož nebývá opatřena tikajícím budíkem a ten oblek hostitele Hasana zůstává dál maximálně podezřelý.
Po jídle podávali cosi sladkého, s medem, prý baklava a bruma, uvnitř zapečené pistáciové oříšky. A další džezva. "My kavu pijem vždy," pravil obr Hasan. Poté se rozhostilo ticho, už jsme si řekli, kde kdo pracuje, bydlí a takové věci. Ticho. Hasan přivřel oči, zavřel oči, modlí se, napadlo mě; proč se teď modlí? Co to znamená? Hava též seděla jak pěna, vzpřímená, oči upřené nikam. Ani Jiřina nemluvila.
Pak Hasan, oči stále zavřené, zajel pravou rukou do levé části saka. Já ten pohyb viděl a sjel bleskurychle pod stůl, vrhl jsem se tam, očekávaje výbuch či výstřel. Jiřina učinila totéž a ano, bylo to bláhové, bomba nás roztrhá stejně snadno pod stolem jako u stolu. Věděl jsem: Hasan sáhl po spínači, věděl jsem to na milion procent.
Jiřina na mě v příšeří zírala, klečeli jsme proti sobě pod stolem, vedle nás nohy Havy a Hasana. Hleděli jsme na sebe, ale já myslel na jediné, kdy se ozve výbuch. Nemyslel jsem ani na Jiřinu, ani na Julii. Jen jsem si opakoval: mozek na zdi, mozek na zdi, můj mozek na zdi...
Když to trvalo dlouho, příliš dlouho, pomalu jsem se vysoukal zpět na židli. "Něco..," mumlal jsem, "něco mi tam spadlo..."
"Mam nest světlo?" tázala se Hava.
Hasan kouřil. Před sebou krabičku cigaret s arabským nápisem. "Vy taky cigareta," nabídl. Nekouřím dvacet čtyři let, ale zapálil jsem si s obrovskou úlevou, natáhl kouř a začal kuckat a viděl, že kouří a kucká i Jiřina.
Pak jsme konečně šli domů. Na schodech toho dejvického činžáku, když nahoře zaklaply Hasanovic dveře, Jiřina zastavila, třásla se jak osika a pravila: „Bylo to o fous.“
Julie se nás na Štěpána ptala: "Vy kouříte? Takže můžu kouřit doma?" Ptal jsem se, co říkali Hasanovi na návštěvu, ale ona řekla: "Proč? Co by měli říkat? Není to bágl?" A mně to bylo bágl, byl jsem vděčný, že žiju, že jsme to přežili. O nic víc přece nešlo.
