Pro mnohé polské vrstevníky se Jan Palach stal generačním hrdinou. Karel Kryl s texty dobře přeloženými do polštiny se stal bardem těch, kteří poslouchali anebo hráli na svých kytarách taky Leonarda Cohena, Bulata Okudžavu, Marka Grechutu nebo Vladimira Vysockého.
V prvních podzemních polských nakladatelstvích, která vznikala od poloviny sedmdesátých let, patřili Češi k nejpřekládanějším. Ale nepracovali jenom literáti, také třeba milovníci turistiky a horští průvodci. Z pestrého prostředí vznikla pak v osmdesátých letech ilegální Polsko-československá solidarita, která kromě jiného organizovala tajná setkání československých a polských disidentů v pohraničních horách.
Už když Čech přicházel k varšavskému Paláci kultury a vědy na 51. mezinárodní knižní veletrh, který se konal minulý týden, mohl být potěšen: že tam nechybíme. Mezi největšími poutači visel obrovský plakát na divadelní adaptaci Příliš hlučné samoty. Nechyběl český stánek a mezi hosty čeští spisovatelé, letos Irena Dousková, Stanislav Komárek a Jaroslav Pížl. Na jednom z večerů se setkali polští překladatelé české literatury v populárním varšavském klubu jménem Něžný barbar.
Konkurence byla ovšem velká, vždyť hlavním hostem veletrhu bylo letos Německo (mimo jiné se skromným, ale zajímavým srbskolužickým stánkem) a hlavní hvězdou doprovodných programů veletrhu Günter Grass. Ze žijících českých spisovatelů by velké zástupy přitáhli asi jen Milan Kundera a Václav Havel, kdyby jezdili po festivalech.
Mladší čeští autoři se hojně vyskytují v časopisech, občas vyjde knížka, ale věhlasem zatím svým starším kolegům nekonkurují. Doufejme, že budou. Například Michalu Vieweghovi vyšly už "Cudowne lata pod psem" i "Wychowanie dziewcząt w Czechach" nebo "Powieść dla kobiet". Je čtený, má zárodek svého hesla v polské Wikipedii. Zda bude tak úspěšný jako doma, se zatím neví, ale mohl by. Dost splňuje to, co se v Polsku od české literatury čeká, na prvním místě zábavné vypravěčství o životech na pozadí velkých dějin.
Prostě chtělo by to, aby už i nějaký mladší český spisovatel měl v Polsku úspěch. A za ním by se pak třeba lépe prosazovali další. Ve filmu taková česká jména v Polsku působí, přinejmenším Ondříčkovo a Hřebejkovo. A aspoň jedno písničkářské: Nohavica. Ale skutečně slavní jsou stále ti, kteří začínali být známí v šedesátých letech, koneckonců i z jiných končin, než o kterých byla zatím řeč- například Helena Vondráčková.
Na veletrhu s Německem jako hlavním hostem měl autogramiádu také někdejší filmový představitel špióna v týlu německého nepřítele ze seriálu, který měl své propagandistické poslání, ale populární byl autenticky: "Kapitána Klosse" v komiksové podobě podepisoval Stanisław Mikulski. Když jsem se o tom cestou zpět zmínil inteligentnímu mladému Čechovi v kupé, netušil, o kom mluvím. Nic naplat, generační výměna si nevybírá, postihuje až na výjimky kulturu masovou i tu elitní...
"Studia češtiny vznikají snad na každé vysoké škole a posluchačů bohemistiky je jak psů. Těžko říct, čím se pak budou všichni živit," řekl na veletrhu jeden mladý polský novinář a aktivní ctitel české literatury. Přejme jim, aby se všichni češtinou uživili. A když už jsme začali banalitou, na níž je hodně pravdy, skončeme také banalitou, ale pravdivou: vždyť se jako sousedé pořád skoro neznáme.
Autor (1959) je novinář a polonista, redaktor Listů. (Za pobyt ve Varšavě děkuje péči Ministerstva kultury ČR a Světa knihy.)