Helena Łuczywová, zástupkyně šéfredaktora nejvlivnějšího polského deníku Gazeta Wyborcza, o novém spojenectví napsala: "Spatřili jsme konečně skutečný smysl morální revoluce, kterou ve volební kampani propagovala strana bratří Kaczyńských. Tím smyslem je společná vláda se stranou Andrzeje Leppera a se stranou Romana Giertycha. V obou těchto uskupeních politici Práva a spravedlnosti (PiS) ještě nedávno spatřovali síly nepřátelské vůči polské demokracii a nezávislosti. Soudím, že ony postřehy byly oprávněné: Giertychova strana představuje dědice proruské pravice, Lepperova strana je dědičkou prosovětské levice. Jedni i druzí byli důslednými protivníky prozápadní a proukrajinské orientace polské politiky. Dnes se stali vicepremiéry vlády Polské republiky."
Gazeta Wyborcza je liberální, podle dnes běžných českých měřítek pravicová ve vztahu k ekonomice a levicová v mnoha jiných otázkách, zejména společenských.
Není divu, že Małgorzata Gossová v komentáři pro národně katolický Nasz Dziennik nachází slova zcela jiná: "Máme konečně většinovou vládu. Jaká úleva! Lídr PiS dosáhl svého a nenechal se zadupat hrstkou redaktorů polskojazyčných médií, šílených nenávistí ke všemu národnímu, lidovému, křesťanskému, polskému."
Ten jazyk je povědomý i bez vysvětlování. Dodejme jen, že obrat "polskojazyčná média" patří v prostředí krajní pravice k nadávkám nejjedovatějším. A tato vyvěrá obvykle spíš z antisemitismu než z nechuti k cizímu kapitálu. Bývá ostatně často adresována i sdělovacím prostředkům, které mají zcela nebo z většiny domácí vlastníky. Rozumí se, že Nasz Dziennik sám sebe považuje za médium ryze polské.
Gossová pokračuje: "Snad si ani docela neuvědomujeme, jak přelomový význam má sestavení této koalice a této vlády. Nuže, poprvé od roku 1989 se podařilo v rámci stabilní vlády, těšící se prezidentově přízni, sloučit křesťanské hodnoty a společenskou solidaritu právě tak, jak tomu učil Svatý otec Jan Pavel II. Dosud se nám při každých volbách nabízela střídavě buď vláda lžipravice s liberály, která za zástěrkou křesťanství ve společenském životě prosazovala hřích otevřené nespravedlnosti a vykořisťování (...), anebo vláda lžilevice se lžiliberály, která v hospodářské sféře jednala stejně jako ta předchozí, a navíc zasévala pohoršení a mravní destrukci ve společenském životě."
Ochočit populisty?
Andrzej Lepper, šéf Sebeobrany, vybudoval svou kariéru na paušální kritice polské transformace, nyní však v rozhovoru pro týdeník Focus říká, že cizí kapitál získal sice v Polsku mnohem víc, než měl, ale že "Polsko není Bolívie" a vyvlastňovat se nebude.#reklama
Vše se prý bude dít v rámci demokratických pravidel. Uznal dokonce, že Polsko vstupem do Evropské unie přece jen něco získalo. A nacisty prý nikdy nechválil, jen řekl, že Hitler postavil německé hospodářství na nohy.
Krzysztof Filipek, jiný aktivista Sebeobrany, zas ujistil, že vstup jeho strany do vlády nemusí znamenat změnu zahraniční politiky. Sebeobraně jde prý jen o lepší podmínky členství v EU.
Podobně Marek Kotlinowski z Ligy polských rodin, dalšího člena nové koalice: jde o lepší podmínky polského členství v EU a při snahách o ně mají být unijní pravidla respektována...
V soukromých rozhovorech nebývají voliči Práva a spravedlnosti bratří Kaczyńských novými koaličními partnery, Sebeobranou ani Ligou polských rodin, příliš nadšeni. Dávají na srozuměnou, že původně spíš očekávanou koalici znemožnila svými nerozumnými nároky Občanská platforma (PO), druhá nejsilnější parlamentní strana. Dávají na srozuměnou, že Právo a spravedlnost důmyslně pracuje na rozložení nynějších partnerů a přetažení jejich stoupenců na svou stranu.
V tom může být kus pravdy. Není pochyb, že pokud se nynější koalice brzy nerozpadne a povede alespoň trochu pragmatickou politiku, bude nejradikálnější část protestních voličů Sebeobrany a LPR zklamána. Liga polských rodin klesá v průzkumech pod osudových pět procent už teď.
Ale pravda je také, že Právo a spravedlnost musí vyjít extrémní pravici a extrémnímu populismu vstříc. Kde se sejdou, na jakých stanoviscích?
Možná PiS poněkud ochočí své partnery, ale cena bude vysoká. Už je.
Tou cenou je znevážení posledních šestnácti let, kdy se Polsko neuvěřitelně civilizačně povzneslo. Vysoká nezaměstnanost či velké hospodářské rozdíly mezi regiony trvají, ale je třeba pamatovat, že někdejší ČSSR byla ve srovnání s Polskou lidovou republikou státem blahobytu.
Tou cenou je polarizace společnosti a oživování starých stereotypů. Také v zahraničí. Za chvilkový úspěch vlády může zaplatit katolická církev - účelové zacházení s křesťanskými hodnotami nebo s učením Jana Pavla II. probudí i oprávněné obavy, i "antiklerikální" předsudky. Nikdo pak neodliší jedno od druhého.
Budou se poslední události v Polsku za pár let jevit jen jako svého druhu haiderovská epizoda, po které svět zas uvěří v pevnost tamní demokracie? Je to vysoce pravděpodobné. Možnost, že jsme svědky dalšího kroku k návratu evropských nacionalismů, se ani nechce domýšlet...
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů