Není pochyb, že obraz Polska se od té doby ve světových - ale i v mnoha domácích - médiích zhoršil. Není pochyb, že jsou k tomu vážné důvody, ale není pochyb, že ožily i předsudky. Pro příklad - co Polsku nehrozí, je nějaká podoba teokracie, katolického konfesního státu. Polská katolická církev je politicky pluralitní. To, že za poslední rok získaly na váze některé proudy dříve okrajové, neznamená, že by episkopát toužil nahrazovat vládu vzešlou z demokratických voleb.
Ale co se vlastně stalo a děje? K vysvětlení se i dobří politologové a publicisté blíží tápavě. Všimněme si aspoň dvou hlasů.
Od konsensu k většině
V deníku Gazeta Wyborcza zveřejnil 13. září politolog Artur Wołek celostránkovou úvahu pod titulkem PiS napravuje demokracii. Autor odmítá hlasy "liberálních elit", podle nichž dnešní Polsko neblaze připomíná dokonce i "výmarskou republiku" a jeho lustrace čínskou kulturní revoluci. Tyto kritiky považuje za hysterické a nabízí jiný výklad.
Do nedávné doby měla polská politika charakter konsensuální, který vyplýval z ducha "kulatého stolu" konce osmdesátých let, kdy se opozice dohodla s vládnoucími komunisty na pokojném a pozvolném přechodu k demokracii. "V situaci nejistoty - vždyť nikdo dřív komunismus nedemontoval - bylo pro obě strany konfliktu racionální vytyčení hranic tvořící se demokratické politiky. Komunisté získávali jistotu, že si zachovají část vlivu, a Solidarita příslib, že tento vliv v armádě či policii nebude využit k odvrácení procesu demokratizace," připomíná Wołek.
Dnes se však poměry změnily: "Většina aktivit PiS, které tak rozčilují liberální elity, znamená snahu posílit ovladatelnost státu, aby většina, zvolená v demokratických volbách, skutečně mohla udávat směr státní politiky." Politolog se ptá: "Znamená to konec demokracie? Znamená, jen pokud budeme považovat za nedemokratické Velkou Británii, Spojené státy, Španělsko, Portugalsko, Řecko a pěkných pár exotičtějších, ale stabilních demokracií." Výkonná moc má v demokracii většinové všechny nástroje, aby mohla podnikat zásadní rozhodnutí bez konzultace s politickou opozicí i jinými možnými oponenty. "Jakým právem?" táže se politolog a odpovídá si: "Právem, které je podstatou zastupitelské demokracie... Volby se vyhrávají proto, aby se vládlo, ne aby se vládnoucí dělili o moc s opozicí." Změnu mají podle něj přinášet jen další volby.
S autoritami a bez nich
Ve 36. čísle nejvlivnějšího polského týdeníku Polityka se z jiné strany dívá na svou vlast komentátor Jacek Żakowski. Jeho pozoruhodný postřeh se s výše citovanými shoduje aspoň v jednom - že se něco podstatného zlomilo:
"Analogie jsou vždycky nebezpečné, ale srovnání s dnešním Španělskem nebo se šedesátými léty ve Francii, v Německu a v severní Itálii se prostě vnucuje. Opakuje se totiž velice prosté schéma tří po sobě následujících politických dekád. Dekáda traumatu (tam 40. léta, u nás osmdesátá), dekáda kompromisu a stabilizace (léta 50. a 90.), dekáda přehodnocování (60. léta a počátek 21. století). Kompromisy s frankisty ve Španělsku, s Vichy ve Francii, s fašisty v Itálii a s hitlerovci v Německu měly samozřejmě velice odlišnou váhu, ale pro nastupující generace, které se jejich uzavírání neúčastnily, byly podobně nepochopitelné jako polský kompromis s představiteli komunistické PLR."
S oním přehodnocování souvisí podle Żakowského pád dosavadních autorit: "Před pěti lety mohl každý vyjmenovat aspoň několik obecně uznávaných autorit. Ale dnes? Jedni jsou mrtvi. Jiní (živí i mrtví) jsou kompromitováni nebo zpochybňování. A nové autority se na obzoru nevynořují." Proces, který se aspoň zčásti pokouší vysvětlit, nese ovšem podle předního polského novináře značné nebezpečí: nikdo z nás nemůže být odborníkem na všechno, autority pro orientaci nezbytně potřebujeme.
Tolik dvě - nutně krátké a z širšího kontextu vytržené, ale i tak zajímavé - ukázky z dnešní polské veřejné rozpravy.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů.