Jarmila Kaplanová (provdaná Halbrštátová) prožila dětství u babičky v Hylvátech u Ústí nad Orlicí, kde žilo více Němců než Čechů. Z toho důvodu chodila Jarmila do německé školy. Rodiče odjeli za prací do Sovětského svazu a v roce 1936 si pro dvanáctiletou Jarmilu přijela maminka. Celá rodina poté žila dalších pět let v Rostovské oblasti na jihozápadě Ruska ve městě Šachty.
"Když pro mě mamka přijela a odvezla do Sovětského svazu, znala jsem jenom češtinu a němčinu, tak mně najali učitelku a učila jsem se rusky," vzpomíná paní Jarmila na těžké chvíle před nástupem do ruské školy. Prožila pak relativně klidné období, tatínek pracoval jako dispečer, maminka jako kuchařka a Jarmila trávila odpoledne s dětmi z pionýra.
Paměť národa je s vámi díky podpoře dárců
Přidejte se do Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy. Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Zásadní změna přišla po 22. červnu roku 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz a Jarmila musela opět opustit svou rodinu. Měla totiž protektorátní pas, a tak se na území Sovětského svazu ze dne na den stala občankou nepřátelského státu: "Všichni, kdo nebyli Rusové, byli internováni. Moji rodiče měli starý ruský pas, tak zůstali doma. Ale mě odvezli do Rostova."
Z lágru putovala přímo do Buzuluku
Následující rok strávila sama v pracovním táboře nedaleko města Akťubinsk, kde vyráběla mýdlo. Na jaře přišla amnestie, ale Jarmila neměla kam jít, k rodičům se vrátit nemohla, protože město Šachty už obsadili Němci. Tehdy se od ruských dozorců dozvěděla, že se v Buzuluku tvoří československá armáda, a tak se vydala tam. V Buzuluku se Jarmila přihlásila u velení vznikající československé jednotky a 16. června 1942 byla skutečně odvedena, dostala číslo 855 a na čtrnáct dní šla do karantény. Po ní se dostala do budovy s dalšími děvčaty a všem začal výcvik.
"Nebyly jsme u žádných rot," vzpomíná paní Jarmila. "Musely jsme se naučit všemu, třeba i zacházet s plynovými maskami. Byla tam budova, kde nám pustili yperit nebo chloracetofenon. Prostě abychom byly připravené, protože Němci měli plyn a Rusové taky." Absolvovala zdravotnický kurz a na konci léta, kdy českoslovenští vojáci zformovali 1. polní prapor, se dostala do 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše, v níž sloužily ještě další čtyři ošetřovatelky.
U Sokolova bojovalo 38 děvčat
Československý polní prapor dostal příkaz přesunout se do Charkova. Museli ujít 340 kilometrů, často šli jen v noci, aby je nezpozorovala německá letadla. Po příchodu do Charkova sice byli všichni ubytováni, ale ještě v noci pokračovali dál: "V jedenáct nás vzbudili a museli jsme pochodovat dvěma proudy k městečku Sokolovo. Tam jsme na patnácti kilometrech drželi obranu a naše první rota tam byla předsunutá."
Bitva u Sokolova vypukla 8. března 1943 a Jarmila ošetřovala zraněné v budově školy: "Najednou začaly přijíždět tanky. Bylo jich hodně, asi šedesát, a byly stále blíž," vzpomínala na bitvu, která trvala šest dní. První útok byl odražen a velení poslalo zdravotnice do místního kostelíka. "V prostoru kostelíka jsme nesměly chodit, kdyby něco spadlo. Raněné jsme obvazovaly podél zdí. Tanky pořád přijížděly a plamenomety všechno zapalovaly, ale člověk se nesměl bát… Prostě jsme musely obvazovat raněné."
Boj o Dukelský průsmyk
Karpatsko-dukelská operace na česko-slovensko-polském pomezí byla jedním z nejkrvavějších střetů 2. světové války na území dnešního Slovenska. Jejím cílem bylo proniknout přes Karpaty z Polska na Slovensko, spojit se se Slovenským národním povstáním a otevřít cestu Rudé armádě a československému vojsku do vnitrozemí Slovenska. Postup spojeneckých vojsk byl mimořádně pomalý a krvavý kvůli těžkému horskému terénu i silné německé obraně. Průlomu bylo nakonec dosaženo, ale pozdě a za cenu obrovských ztrát. Spojení se SNP nebylo dosaženo včas, povstání bylo v té době už téměř potlačeno, celkové ztráty na obou stranách se odhadují na více než 130 000 mužů. 1. československý armádní sbor přišel o 6 500 mužů.
Rota měla obrovské ztráty, a tak zdravotnice dostaly rozkaz vrátit se přes řeku Mži na velitelství praporu: "Až po cestě jsme si vzpomněly, že jsme v kostele nechaly pytel obvazů. To byla tenkrát velká vzácnost! A jedna taková drobná holka, nikomu nic neřekla, pro ten pytel letěla a přinesla ho."
Kóta smrti
Po bitvě u Sokolova byl polní prapor v Novochopersku díky příchodu dalších vojáků reorganizován na 1. československou brigádu. Ta pak pokračovala dál směrem na Kyjev. Jarmila Kaplanová prošla spojařským výcvikem a přešla k dělostřelecké baterii: "Přesunovali jsme se vlakem. V jedenáct večer jsme přijeli do nějaké vesnice, vlak zastavil a najednou přiletěl messerschmitt. Jedna bomba spadla do vagonu, kde byli vojáci. Slyšela jsem strašný nářek, pláč a volání, všechno hořelo, celý vlak, všude dým. Vzala jsem brašničku a šla obvazovat raněné. Bylo tam 54 mrtvých a mezi nimi i velitel baterie."
Po osvobození Kyjeva a po narukování více než deseti tisíc volyňských Čechů a Češek na jaře 1944 se z brigády stal armádní sbor, který čekal křest ohněm - kruté boje o Dukelský průsmyk. "My jsme byli v údolích a oni byli na kótách. Nejhorší kóta měla označení 534, té říkali Kóta smrti, protože se tam pořád střídali naši a Němci," vzpomíná na Duklu paní Jarmila. Původní plán, že se armáda dostane na Slovensko během několika dní, nevyšel. Krvavé boje trvaly déle než dva měsíce.
Konec války zastihl Jarmilu Kaplanovou ve Vsetíně. Nejdřív odjela do Ústí nad Orlicí, aby pozdravila své známé a příbuzné, které devět let neviděla. Po slavnostní vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v Praze 17. května 1945 se Jarmila dostala do Rané u Loun, kde absolvovala jako jedna ze čtyř žen letecký kurz, a v armádě pak působila jako instruktorka výcviku bezmotorového létání. Do Československa se ze Sovětského svazu vrátili také její rodiče.
Za účast v bojích o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev a Zaškov dostala v roce 2019 od prezidenta republiky Medaili za hrdinství. Zemřela 2. prosince 2020 ve věku 96 let jako poslední veteránka bitvy u Sokolova a poslední pamětnice bojové cesty československé jednotky z Buzuluku do Prahy.
Šárka Kuchtová
Pracuje v Českém rozhlase a za sebou má i práci ve zpravodajství České televize. Je také koordinátorkou humanitární a rozvojové pomoci pro společnost Člověk v tísni.
