Také asi nikdo rameny nepokrčil. Autorem výroku totiž není politik ledajaký, ale představitel vládní Ligy polských rodin, ministr školství a obnovitel předválečné krajně národovecké organizace Všepolská mládež Roman Giertych. Liberální deník Gazeta Wyborza zaznamenal událost na první straně a dodal: "Giertych se poprvé veřejně distancoval od jednoho úseku národoveckého hnutí: lavicového ghetta (tj. izolace židovských studentů na vysokých školách ve 30. letech), bojkotu židovských obchodů, požadavku na omezení počtu židovských vysokoškolských studentů." Není divu, že z politicky opačných prostředí se naopak ozvaly hlasy kritiky či zklamání...
Ministr v Jedwabném
Prvním překvapením byla Giertychova návštěva ve východopolském městečku Jedwabne. Tam se udál v červnu 1941 těsně po ústupu sovětských okupačních vojsk a těsně po příchodu nacistů masový pogrom, který nepřestává být od přelomu tisíciletí jedním z velkých témat polské veřejné diskuse. Židy tam totiž vraždili, třebaže bezpochyby ke spokojenosti německých okupantů, jejich polští spoluobčané. Událost nebyla docela neznámá, ale do obecného povědomí se dostala až díky knize sociologa a politologa Jana Tomasze Grosse, nazvané Sousedé. Až poté pogrom vyšetřoval Ústav paměti národa (IPN), až poté vykonali polští biskupové kajícnou bohoslužbu. V Jedwabném byl postaven pomník, výročí pogromu se u něj teď už každým rokem připomíná, ale téměř bez účasti místních občanů. "Alespoň prozatím," dodávají optimisté. A letos se slavnostní připomínky hrůzné události zúčastnil představitel nejnacionalističtější z polských parlamentních stran. Mají se z toho ti, kdo věří, že z historie jsme schopni se poučit, radovat?
Musí politika jen kazit?
Znepokojení, které v Evropě ale dodejme, že také v Polsku samotném vyvolal vstup Ligy polských rodin do vlády, je třeba brát vážně. Není divu, že izraelský velvyslanec v Polsku se odmítal stýkat s představiteli Ligy polských rodin. Je třeba brát vážně polské žáky a studenty, kteří proti novému ministru školství demonstrovali. Není divu, že znepokojení vyvolaly i Giertychovy nápady na posílení vlastenecké výchovy ve školách. Nebo aspoň údiv: povinná "vlastenecká výchova" bude stěží jiná než kontraproduktivní. Kromě toho nic nenasvědčuje, že by polské mládeži přirozené vlastenectví chybělo.
Ale přece... Jaké důvody mohl mít Roman Giertych, že se distancoval od antisemitismu? Představa, že by důvody byly konjunkturální, je nepravděpodobná. Antisemitismem lze jistou (i když naštěstí nepříliš vysokou) voličskou poptávku uspokojit. A ti polští voliči, kteří antisemitismem netrpí, mají dostatečnou nabídku jiných stran, než je Liga polských rodin.
Ten, kdo nevěří, že se lidé mění, neuvěří. Kdo chová ponurou víru, že v politice se lidé mění jen k horšímu, bude čerstvá vystoupení Romana Giertycha považovat buď za s prominutím nepromyšlený úlet, anebo bude hledat skryté zištné motivy.
Jenže historie polského (a snad nejen polského) nacionalismu zná překvapivé a paradoxní případy. Třeba případy antisemitů, kteří za nacistické okupace s nasazením života zachraňovali Židy. Katolický spisovatel Jan Dobraczyński, také u nás kdysi hojně překládaný, byl celoživotním nacionalistou a antisemitou, ale jako záchrance židovských dětí také nositelem izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy. A příklady stalinistů, kteří později uvěřili v demokracii a lidská práva a bojovali za ně ze všech sil, najdeme i v polských, i v českých dějinách.
Není to tak, že by politika byla jenom svinstvo a jenom kazila lidi. Troufám si považovat zprávu o posledních výrocích ministra Giertycha za jednu z nejlepších zpráv, jaké v poslední době z Polska přišly. Není všem dnům konec a opatrnosti nikdy nezbývá, ale jeden z úspěchů současné vládní koalice by to mohl být.
Autor (1959) je novinář a polonista, redaktor Listů.