Pražský arcibiskup Dominik Duka minulý týden opět neuspěl s žalobou na divadelní hru, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Představení v Brně neviděl a nikdo ho nenutil mu přihlížet, přesto je přesvědčen, že zasáhlo jeho osobnostní práva.
Když mu první soudní instance nedala za pravdu, odvolal se výš - a prohrál znovu. To už jej popudilo natolik, že verdikt nazval de facto komunistickým. Případ chce hnát dál, tentokrát k Nejvyššímu. Soudu pochopitelně.
Česká většina si z něj teď v lepším případě tropí šašky. Pro člověka s určitou životní zkušeností (ano, autor mluví o sobě) ale není zas tak těžké pochopit, co pražského arcibiskupa ranilo.
Hádaly se zákon, víra a umění
Že u nás jednou bude státní moc uvažovat, kdo má u soudů oprávnění hájit Ježíše Krista, si asi nikdo starší čtyřiceti let neuměl představit ani ve snech po hodně divokém mejdanu.
Víra se ovšem stala ryze osobní záležitostí nejen v zemích ovládaných "vědeckým ateismem". Odkázat ji do soukromé sféry se snažil i demokratický Západ coby dědic osvícenectví.
Naděje komunistů i liberálů, že náboženství buď vymře, nebo se stane čistě privátní zvláštností, ale nepřežily pár generací. Ukazuje se, že člověk potřebuje dávat svému životu smysl. A že mu v tom nezanedbatelně pomáhají ta stará vyprávění, jimž říkáme náboženství. Nietzschemu navzdory Bůh svou smrt přežil a my jsme teď obyvateli doby postsekulární.
Kardinálův spor s divadlem pak ukazuje, že návrat náboženství do veřejné rozpravy má daleko k harmonii světského a duchovního. V Česku roku 2019 se před tribunálem vede debata, zda představení režiséra Frljiće pouze pracuje s postavou Krista jako symbolem, nebo je útokem na skutečného Ježíše.
V soudním přelíčení se tak bizarně setkává a proplétá řeč českých zákonů s řečí víry, v níž je Kristus Spasitelem, a jazykem umění, v němž je Kristus metaforou. Není zřejmé, co a kdy je jen "jako" a co "doopravdy". A kardinálovo rozhořčení o takové rozlišování vlastně ani nestojí - cítí se prostě být uražen.
Každému, snad kromě Dukova právníka Ronalda Němce, ovšem muselo být dopředu jasné, jak v zemi, která není teokracií, dopadne žaloba, jejímž hlavním argumentem je náboženský cit zraněný divadelním představením.
Ve výsledku tak Frljićova divadelní provokace a kardinálova žaloba vlastně tvoří symbiotický celek. Frljić předkládá drastický obraz, který je blasfemií. Muslimské ženy v Srebrenici ani muže v koncentráku v Omarské neznásilňoval a nezabíjel Kristus, ale brutální nacionalismus, který parazituje na katolické nebo pravoslavné identitě Srbů a Chorvatů. Režisér s reakcí samozřejmě počítá - a Dukova žaloba mu přání plní.
Chápete, kdo to je?
Autor těchto řádků je na tom ale s náboženským cítěním podobně jako pražský arcibiskup. Přesněji řečeno minimálně jednou byl. Zkraje 90. let za to nemohlo divadlo, ale film. Snímek Cizinec, který natočil podle slavné novely Alberta Camuse Luchino Visconti. Marcello Mastroianni v něm hraje Meursaulta - Francouze, který pro nic za nic zabije na marocké pláži neznámého muže, Araba. Když se předseda soudu nedočká odpovědi, proč vraždil, rozhodne se mluvit k vrahovu svědomí ve jménu Boha.
"Povězte mi: Milujete svou matku?"
"Ano, asi jako každý."
(Je slyšet klapot psacího stroje, jak sekretářka zapisuje do protokolu.)
"Vystřelil jste čtyřikrát, je to tak?"
"Nejprve jeden výstřel a potom ty další."
"Proč jste na mrtvého dál střílel? Trvám na vaší odpovědi. Proč? Řekněte mi proč!"
Když vyslýchaný stále mlčí, komisař vytáhne ze skříně krucifix s Ukřižovaným.
"Vidíte tohle? Chápete, kdo to je?"
"Ano. Vím, kdo to je, pane."
"Věřím v Boha," říká soudce a svírá kříž v třesoucích se rukou před Meursaultovým obličejem. "Věřím, že i největšímu hříšníkovi může být v Božích očích odpuštěno. Nejprve se ale hříšník musí stát dítětem. A v pokání odevzdat svou duši Bohu. Věříte ve všemohoucího Boha?"
"Ne."
"To je nemožné. Na planetě není jediný člověk, který by si alespoň jednou v životě neuvědomil, že Bůh existuje. Nepochybuji o tom, že bez Boha by můj život neměl smysl. Chcete snad, abych žil beze smyslu?" křičí soudce vyčítavě na Meursaulta.
"Nezáleží mi na tom," odvětí Meursault a psací stroj znovu začne klapat.
Zvedl jsem se v tu chvíli a z kina chvatně odešel. Šok z toho, že někdo může vypovídat o posvátných věcech proti jejich vnitřnímu smyslu (tak jako filmový soudce), byl příliš silný. Nedokázal jsem jej snést. Dnes bych ovšem řekl, že právě o tohle Camusovi šlo.
Podle slov Dominika Duky ve včerejším rozhovoru pro TV Prima by ale křesťané neměli být za otloukánky, kteří se stahují a tiše trpí. Nechceme-li, aby bylo stále hůř, braňme svou věc - přinejmenším soudně, naznačuje.
Ta úvaha je srozumitelná. Snad i logická. Jednu vadu ovšem má - není příliš křesťanská. Frljićova provokace totiž uspěje a opravdu uškodí až tehdy, dokáže-li Kristovy vyznavače připoutat na kolotoč, kde se za oko odplácí okem a za zub zubem.
