Na železniční trati z Prahy na východ leží v půvabném údolí Tiché Orlice zastávka Bezpráví. Nachází se v líbezné krajině, kde i ti nejotrlejší cestující zvednou hlavu od bulvárních plátků a kochají se pohledem z okna vlaku.
Proč právě tady, kde by člověk očekával jméno jako Líbeznice, Liběchov nebo Libochovice, leží obec s tak děsivým názvem? Podle teorií evoluční psychologie považujeme za krásnou takovou krajinu, jaká se nejlépe hodí k rozvoji našeho živočišného druhu. Ta krása by se měla odrazit i v jejím názvu, jako červánky v jezeře.
Spolucestující se vracejí zrakem ke svému bulváru a na mě doléhá v narvaném rychlíku nesnesitelná tíha historického poznání: co když se náš živočišný druh v těchto zeměpisných šířkách nejlépe rozvíjí v podmínkách politického bezpráví?
Na východ od ráje
Tak ostatně smýšleli o východní Evropě, která se tehdy rozléhala nikoliv na východ od Prahy, ale na východ od Paříže, první osvícenci. Ještě Marx a Engels považovali východní Evropu (v jejich pojetí na východ od Labe) za hájemství politického despotismu, beznadějně poznamenané druhým nevolnictvím.
V podmínkách despotismu a bezpráví se ovšem náš živočišný druh rozvíjel po velkou část svého evolučního období, na východ i na západ od Tiché Orlice, což se muselo jako červánky v jezeře odrazit i v naší kolektivní psychice. Hierarchické uspořádání společnosti, kde jsou si ti nahoře rovnější než ti dole, brali lidé jako běžné a samozřejmé od počátku psaných dějin.
Však je to tak přirozené, a nakonec také prospěšné i pro ty dole: vrchnost je chrání před vnějšími nepřáteli a v době míru před subtilnějšími nástrahami, jako jsou různé sociální experimenty, které narušují odvěký řád, přirozenou převahu muže nad ženou (případně ženami), nebo dokonce právo kuřáků přidusit všechno živé vůkol.
Shrnuto slovy básníka:
Pračlověk se lesa bál,
chtěl aby ho chránil král.
Potom přišel kapitál,
a dál socimperiál…
Pod ochranou krále
A bylo člověku pod ochranou krále, a později světového socialistického společenství, dobře. Možná neměl abstraktní svobodu, ale měl své konkrétní jistoty, a hlavně nemusel moc přemýšlet. Všichni přece víme, jak takové přemýšlení bolí. A nic dobrého z toho mudrlantství vzejít nemůže…
Třeba právě takové osvícenství. Hrstka zpovykaných kavárenských povalečů zjevně neměla do čeho píchnout, a tak si začali bezuzdně vymýšlet. A že prý volnost - rovnost - bratrství. Společenský kontrakt místo přirozené hierarchie. Právo a svoboda namísto zavedených jistot.
Zaskočená vrchnost putovala šmahem pod gilotinu a dezorientovaný dav bez jejího vedení skočil na lep ideovým samozvancům a ztroskotancům, kteří jinak v politice nikdy nic nedokázali. (Někteří si ani nedokázali pořídit rudou knížku a tu pak vyměnit za průkaz ČSSD či ODS, čučkaři.)
Naštěstí netrvalo to pokrokářské třeštění nikdy moc dlouho, byť se stále znovu vrací v periodických vlnách. Po Francouzské revoluci nastolila pořádek Svatá aliance, po sametové revoluci opoziční smlouva. Noblesa zavazuje a mezi našimi elitami se vždycky najde pár rozumných hlav, které se dohodnou mezi sebou a uspořádají nám život tak, jak jsme si to vždycky přáli, jen jsme si o to nedokázali ve své dětinskosti srozumitelně říct.
Viktor a Ezau
Mnoho bylo v posledních letech napsáno o tom, kdo se nejvíce zasloužil o náš pomalý návrat od revoluční euforie po listopadu '89 k odvěkým pořádkům a tradičním hodnotám, kdy mocní noblesně vládnou a ostatní drží hubu a krok. Jedno jméno však bývá přes své průkopnické zásluhy neprávem opomíjeno.
Již v roce 1991 nastartoval Viktor Kožený kuponovou privatizaci elektrizujícím sloganem "Jistota desetinásobku". Občané mohli do roka zhodnotit svůj teoretický nárok na podíl na národním majetku za velmi konkrétní desetinásobek kupní ceny kuponové knížky ve výši 1035 korun.
Kožený v podstatě nabízel občanům možnost vzdát se svých abstraktních nároků za hmatatelnou "jistotu" deseti tisíc korun. Většina z nich pak neviděla ani těch deset tisíc, když se Kožený vypařil i s jejich jistotami na Bahamy. I kdyby se ale ten faustovský kšeftík vydařil, byla by to pozoruhodná moderní variace na biblický archetyp Ezaua. Ten jak známo z dějepravy přenechal svůj úděl mladšímu bratru Jákobovi za misku čočovice.
Viktor Kožený, irský občan českého původu (toho času v úkrytu na Bahamách před českou i americkou justicí), se tak stává zosobněním nového českého údělu a měl by být jako takový zvěčněn po boku Ezaua na poštovních známkách. Nejlépe českých, nebo aspoň bahamských.
Vládu věcí (a peněženek) svých můžeme teď v klidu přenechat privatizačním baronům; škoda jen, že se toho nedočkali Jákob s Viktorem. My si můžeme, zbaveni starosti o svůj osud vychutnat svou mísu čočovice, svých deset tisíc z národního bohatství a krásný výhled na malebné údolí Tiché Orlice.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
