Nebo by měla EU fungovat pouze ve státech západního křesťanstva v Evropě, jak ve svém slavném díle Střet civilizací popsal Samuel Huntington? Anebo se nejzazší hranice odvíjí spíše od sdílených hodnot a politické vůle, než od řek a pohoří, jak tvrdí Brusel? Je obtížné najít "správnou" odpověď, protože absolutně správná nebude zřejmě ani jedna. O nějakou odpověď bychom se pokusit přesto měli.
Infobox
KVĚTNOVÁ DEBATA
Ze západní strany Atlantický oceán, od východu...? Nejasno.
Evropská unie má jen poloviční pevnou hranici - tam, kde ji celému kontinentu vyměřila příroda, na pobřeží Atlantiku. Směrem východním ji musí určit politici.
A to je horší. Oni, ale vlastně ani obyvatelé současných členských zemí Unie, nemají jasno v tom, kudy by v budoucnu tato hranice měla vést. Zkuste nám napsat svou představu - buď do diskuse pod článkem nebo na adresu [email protected]. Nejzajímavější nápady a vize, kde by měla východní hranice probíhat, budeme průběžně zveřejňovat, a to až do konce května.
Podle posledních průzkumů Eurobarometru je podpora dalšího rozšiřování Unie stále menší a menší. Okolo 39% Evropanů má pocit, že evropské hranice by se už neměly posouvat dál. Bylo by určitě pěkné, kdyby EU navždy sloužila jako garant stability a demokracie v zaostalejších státech, které touží po vstupu. Je však ve chvíli, kdy se občanům EU do takového podniku už příliš nechce, na místě tento typ solidarity? Než si odpovíme na otázku, kde jsou hranice EU, měli bychom se nejdřív zamyslet, co chceme z Evropské unie jednou mít.
Proti
Příznivci "Spojených států Evropských" (takzvaní federalisté) stojí v otázce rozšiřování svorně bok po boku velké části Západoevropanů, stále ještě vyděšených představou pekelného polského instalatéra. Tito lidé se k dalšímu rozšíření staví spíše negativně. V neustálém nafukování unie spatřují nebezpečí ztráty identity, pracovních míst a evropských hodnot. Průměrného federalistu několikrát za noc vzbudí děsivá představa hordy tureckých zástupců v Evropském parlamentu. Průměrného vyděšeného západoevropana zase představa Albánce na jeho pracovní pozici. Co se tureckých europoslanců týče, je pravda, že v případě vstupu této země by jich skutečně nebylo málo. Jejich počet se totiž přepočítává podle počtu obyvatel daného státu. Turecko se svou rapidně rostoucí sedmdesátimilionovou populací je na tom v tomto ohledu na rozdíl od chřadnoucí a vymírající Evropy docela dobře.
Pro
Na straně druhé stojí konzervativci, pravicoví radikálové a další takzvaní euroskeptici. Jejich podpora rozšiřování je velká. Z EU by chtěli mít federalistovu noční můru, a sice minimální sdružení nezávislých států, jehož pravomoci nesahají dál než k bezzubému tlachání v co nejbezmocnějším Evropském parlamentu. Tato skupina rozšiřování bezvýhradně podporuje, protože v jejich optice by zástupy tureckých europoslanců stejně nikdy nemohly suverénní členy slabé EU nijak výrazně ovlivnit. V takovém případě bychom se při rozšiřování ani nemuseli zastavit u Turecka a mohli bychom zvesela pokračovat dál na Ukrajinu a Bělorusko (Lukašenko tady taky nebude věčně) až do vřelého objetí matičky Rusy. To by pak hranice Evropské unie byly vlastně až u Tichého oceánu, neexistovala by žádná sjednocená zahraniční politika (že by si Rusko kdy dalo rozkazovat od nějakých Evropských institucí, je vysoce nepravděpodobné) a EU by se zřejmě brzy co do významu vyrovnala dnešní Radě Evropy (k radosti pana profesora).
A Brusel?
Samotné evropské instituce se k této otázce staví zvláštním způsobem. Na jedné straně chtějí hlubší politickou integraci ve stylu federalistů, na straně druhé se jim těžko hledá důvod, proč jakoukoliv zemi, která o členství zažádá, odmítnout. Výsledná politika je potom z dlouhodobého hlediska vlastně protichůdná. Neustálé rozšiřování plus integrace jaksi nejdou dohromady. Jenže zkuste to vysvětlit byrokratickému a těžkopádnému kolosu jménem EU.
A tak zatímco mezi lidmi sílí požadavek zastavení dalšího rozšiřování (na nějž poukázalo kromě výsledků Eurobarometru například francouzské veto euroústavy), jede si evropský moloch dál svou navyklou cestou, takže 16. prosince 2004 přiklepl Turecku zahájení přístupových jednání. Výše zmíněné nebezpečí dezintegrace unie si jakoby nepřipouští. Skutečnost je však spíš taková, že se snaží tento palčivý problém odsunout, a to co možná nejdál. Evropští politici se rozhodli ve stylu "po nás potopa" nechat Turecko, aby se začalo připravovat na členství, i když velmi dobře tuší, že v národních referendech, které ve většině evropských zemí samotnému přijetí předcházejí, tato země nemá šanci projít.
Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy o budoucí podobě EU jeho špičkoví politici prostě rozhodnout nechtějí (Protože mají strach? Protože se nedokážou dohodnou? Protože jim USA stojí za zády?) a zodpovědnost přesouvají níž, na lid.#reklama
Ať už v referendech nebo ve volbách do evropských institucí, na otázku, kde má Evropská unie konec, odpoví v tedy důsledku opět jednotlivec občan Evropské unie. Bylo by proto dobré, přestat se na EU dívat jako na obrovskou kasičku, jak je zvykem v deseti nových zemích, a začít o ní smýšlet i v trochu dlouhodobější perspektivě. Protože otázku kde unie končí a jaká bude, zodpovíme nakonec právě my.
Autor je členem pražské redakce projektu cafébabel.com, studuje politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních vědu Univerzity Karlovy