Generace X je vystresovaná! Mileniálové mají deprese! A úplně všichni jsou osamělí! Tak nějak už roky vypadají lifestylové titulky v médiích. Když se ale začtete dál, většinou zjistíte, že výroky stojí na průzkumu mezi tisícovkou Američanů odněkud z Kalifornie.
Přes řadu podobností se postkomunistická společnost v Česku přece jen ubírala a ubírá trochu jinými cestami. Takže i mladí Češi mají jiné potíže. Aktuálně.cz se jim proto ve spolupráci s agenturou Behavio rozhodlo věnovat samostatný výzkumný projekt a zjistit, jaké mají hodnoty, zájmy i sny. A co je tíží. Výsledek není úplně radostný.
Ne kvůli samotné generaci Z. Ale proto, že rozhodnou-li se její příslušníci vystoupit ze světa influencerů na sociálních sítích a vrhnout se naplno do reálného života, velmi brzy zjistí, že jejich vlastní stát je k nim dosti nepřátelský. Předchozí generace mileniálů to v mladším věku možná ještě chápala, protože po čtyřech dekádách komunismu prostě všechno nemůže fungovat hned.
Polistopadová generace s datem narození od půlky 90. let už ale podobné smilování nemá. Právem. Nechápe, proč je v 21. století zdejší aparát tak zoufale strnulý. Není to alarmismus, ale prosté konstatování faktu: pokud se státní politika k mladým nezmění, Česko tuto svou generaci (rozuměj kus své vlastní budoucnosti) nenávratně ztratí.
Tahle země není pro mladý…
Tradiční hodnoty (za které tak úporně bojují čeští politici) nastupující generaci zajímají čím dál méně. Není si vůbec jista, co dnes přesně znamená vše možné od rodiny až třeba po soukromí. Odkládá vstup do dospělosti. Nebojí se sice ukázat své emoce, ale také se v nich často utápí. Budoucnost se pro ni stala nedozírnou, ale tím pádem i hodně nejistou a občas až děsivou záležitostí.
To ovšem neznamená, že "zetkaři" jsou na tom nějak hůře či lépe než generace předchozí - každá je něčím skvělá a s něčím se musí vyrovnat. Problém je v tom, že té poslední nejsme schopni vstup do života nějak rozumně usnadnit. Pokud si je nejistá svou budoucností, měli bychom jí umět nabídnout alespoň fungující stát, který nekazí sny o úspěchu a svobodě a nabízí oporu v horších chvílích.
Odpovědi respondentů projektu nás ale usvědčují, že právě tohle je úkol, který jsme nezvládli.
Začněme bydlením. "Současná situace v Praze mě znepokojuje. Pro mladé lidi je prakticky nemožné pořídit si vlastní bydlení," říká jedna z respondentek Linda. Není to jen její dojem. Zejména v prostředí velkých měst se dnes byt (ba i pronájem) stal pro mladé lidi prakticky nedostupnou metou.
A pokračujme dále. Sen o zajištěném a klidném stáří se už pomalu přestal zdát i generaci mileniálů, mezi "zetkaři" pak již nikdo normální v něco takového, jako je slušný důchod, ani nedoufá. "Počítám s tím, že na důchody pro mou generaci nebudou peníze. Budeme makat až do skonání světa, nemáme na vybranou," komentuje to lakonicky Jarek.
Připočteme-li k tomu fakt, že jeho vrstevníci přestávají vidět v politice nástroj na zlepšení své situace, začíná tuhnout úsměv na rtech. Tím spíš, že oproti předchozím generacím poměřují realitu kolem sebe nikoli se svými sny, ale často se zcela umělým světem, který jim v telefonu vytvořil algoritmus Marka Zuckerberga a skrytá reklama na stylizovaných fotkách Instagramu.
Tohle nemusí skončit dobře.
Jsi jiný? Smůla!
Abychom ale nebyli jen za škarohlídy, přiznejme, že navzdory všemu výše řečenému může být Česko pro příslušníka generace Z přece jen skvělým místem k životu. Pokud… pokud je absolutně průměrný. Přijatelně zajištěný fungující rodinou, ani chytrý, ani hloupý, s touhou vystudovat a brzy platit daně. Odlišnost jakýmkoli směrem je ovšem vstupenkou do říše problémů.
Vzdělávání má obrovský vnitřní dluh jako celek, ale s těmi, kdo něco výrazněji nezvládají, si systém nedokáže poradit vůbec (viz úporné debaty o inkluzi). A složité to mají i výjimečně nadaní, protože na osmiletá gymnázia utíká z druhých stupňů už příliš mnoho žáků. Jejich tempo tedy už z principu nemůže být elitní.
Když máte nějaký handicap, brzy jako mladý člověk narazíte v lepším případě na nefungující a podfinancovanou ústavní péči s minimem ambulantní podpory. V tom horším vaši situaci stát kompletně ignoruje - jako příklad může posloužit třeba naprostá absence snahy zapojit odchovance dětských domovů do společnosti.
Pokud úspěšně projdete s mobilem v ruce základním a středním vzděláváním a nesrazí vás hned na prahu dospělosti exekuce za jednu jízdu načerno nebo za to, že rodiče neplatili popelnici, těšíte se, až se postavíte na vlastní nohy. Jsou před vámi dvě základní možnosti.
Je-li rodina zajištěná a máte talent, můžete na vysoké školy. Ty se ovšem v drtivé většině ještě nedokázaly adaptovat na 21. století, takže čím dál hůř zvládají generaci, k jejímž charakteristikám patří krom jiného i roztěkaná pozornost.
Anebo jdete rovnou vydělávat. Začínáte na nízké mzdě, to ještě chápete. Ale už vám není jasné, proč jsou na vás od počátku uvaleny obří odvody. Speciálně pak sociální pojištění určené na důchody, o kterých ovšem dobře víte, že vy už je dostávat nebudete.
O bydlení už byla řeč. Protože ve velkých městech je pro vás nedostupné, nezbývá vám než dojíždět za prací z blízkého venkova. Rychle ale zjišťujete, proč se tam za střechu nad hlavou platí přijatelná suma: o rychlém internetu si můžete nechat jen zdát, místní obchod dávno zavřel, hospodu otevírají nanejvýš o víkendu a autobus jezdí v šest ráno a ve čtyři odpoledne. Pokud jste si náhodou nenašli místo na nějakém úřadě s pevnou pracovní dobou, moc vám to nepomáhá.
Zaslechli jste možná ale, že vláda chystá sociální a startovací bydlení. Po chvíli googlení ovšem zjistíte, že to nejdřív sliboval nějaký Topolánek, pak jakýsi Rusnok, po kterém ty řeči zdědil kdosi jako Sobotka a teď je rituálně opakuje ten Babiš. Rychle pochopíte, že ta řada asi ještě zdaleka není u svého konce a "startovat" v novém bytě bude někdo úplně jiný než vy.
Když vy takhle, tak my protest
Některé zahraniční studie o generaci Z tvrdí, že se z ní zrodí noví konzervativci. Otřes všech hodnot a vytrhání všech vyjetých kolejí u ní prý neústí v levicovou anarchorebelii, ale v touhu znovu nějak uspořádat základní strukturu světa. Někdy se to projevuje pozitivně, někdy ale i volbou populistů, kteří slibují stabilitu, pořádek a "normální" svět.
V Česku to zatím tak nevypadá, tato generace ve zdejší dost specifické postkomunistické situaci docela pochopitelně masově volí liberální piráty. Nicméně nespokojenost s kvalitou státu, který selhává v klíčových situacích dospívání a mladé dospělosti, je u ní všudypřítomný.
V době těžké krize tradičních demokratických stran nám zoufale chybí racionální debata o opravdu podstatných tématech budoucnosti. Média to nevytrhnou, protože jejich pozornost ulpívá převážně na pánech Zemanovi a Babišovi. Možná si ještě všimnou rozdělené společnosti a v poslední době i - konečně - exekucí. Když už se ale výjimečně věnují i něčemu jinému, pak jsou to většinou problémy rodin (generace X, mileniálové), případně důchodců (generace poválečných baby boomers). Na mladé myslí málokdo, mají přece své sítě a cestování…
Byť kvalitou svých služeb v mnoha ohledech připomíná spíše Balkán, je celkově vzato Česko úspěšný a bohatý evropský stát. Zatím. Bez reforem by ale časem mohl vývoj nabrat horší směr. Jedním ze spouštěčů se přitom snadno může stát i rozčarování a znejistění prvovoličů. Není vůbec těžké si představit, jak na YouTube nejprve žehrají, že jim stát bere sny i naději - a u uren pak místo smírných stran masově vybírají nějaký nevábný protest…
