David Klimeš David Klimeš | Názory
Aktualizováno 28. 10. 2019 14:01

Klaus? Nikdy! Vyznamenání pro exprezidenta pohltila kulturní válka

Každý další den závěrečné epochy Klausova veřejného života ničí jeho odkaz víc a víc. Není to ale důvod, proč by neměl být oceněn za své předchozí zásluhy. K svátkům patří velkorysost, přejme mu ten metál.
Na Západ! Můžeme si o pozdním Václavu Klausovi myslet své. Byl to ale on, kdo jako premiér podal českou přihlášku do EU. I to patří k jeho politickému dědictví.
Na Západ! Můžeme si o pozdním Václavu Klausovi myslet své. Byl to ale on, kdo jako premiér podal českou přihlášku do EU. I to patří k jeho politickému dědictví. | Foto: ČTK/Krumphanzl Michal

Na podzim politického života Václava Klause není hezký pohled. Někdejší premiér, předseda Poslanecké sněmovny i prezident se ztratil v boji proti nejrůznějším reálným i imaginárním -ismům. A spíše než na Západ už drahnou dobu hledí směrem k Východu.

Jen pár příkladů. V létě někdejší zastánce evropské integrace přirovnal šéfa Evropské komise k politickému komisaři z Orwellova románu 1984. Na podzim někdejší ostrý pravičák navštívil Čínu, aby vychválil vztahy s tamními komunisty (a hned si pragmaticky odskočil do Bank of China, která je letitým financiérem PPF, z nějž zas přitékají peníze do Institutu Václava Klause). Před pár dny se zase někdejší proponent "standardního" demokratického právního státu vyznamenal úvahou, že Ústavní soud by neměl vůbec existovat. A i když zemřel Karel Gott, musel mít něco extra - prý už v roce 1959 poslouchal jeho píseň Oči má sněhem zaváté, třebaže ta vznikla až o čtyři roky později.

Přesto není možné nic zásadního namítat, pokud se teď prezident Miloš Zeman rozhodl svého přítele a předchůdce v úřadě vyznamenat. Je úplně jedno, zda to dělá ve skutečnosti z vděku za časy opoziční smlouvy či za hladké předání prezidentského žezla. Klaus prostě nepochybně patří k nejvýznamnějším postavám první svobodné dekády.

Projevil vůdčí schopnosti a část dědictví, které po sobě zanechal, není navzdory všem omylům vůbec špatná. Kdo to nevidí, nechal se asi až příliš zatáhnout do bizarních ublížených světů, které exprezident ke stáru vytváří, aby si udržel pochybnou politickou relevanci.

Vůle vést, když nikdo jiný nechce

Výčet Klausových úspěchů je třeba začít tím, že chtěl vést. Co bylo později vysmíváno jako nabubřelý egoismus a fanatická víra v neomylnost, bylo na počátku 90. let přirozeným a potřebným vůdcovstvím, kterého se jinak nové elitě zoufale nedostávalo.

Václav Havel si nejprve chtěl prezidentství vyzkoušet jen na dva roky. Proto se zkrátilo i funkční období první vlády velmi úspěšného Petra Pitharta. A když se v roce 1992 ucházelo o přízeň Občanské hnutí nabité osobnostmi, bylo natolik nijaké, že se ani nedostalo do parlamentu.

Proti tomu Klaus od počátku rehabilitoval vůli k moci. V roce 1990 zvládl uspět se svou akademickou a měšťáckou mluvou plnou utahujících se opasků i na severní Moravě. V roce 1991 dokončil rozpad Občanského fóra a ustavil jasně profilovanou pravicovou Občanskou demokratickou stranu.

Na rozdíl od divoké politiky v okolních zemích dokázal vybudovat silnou třicetiprocentní stranu, která nebyla vehiklem na jedno použití, ale stala se základním stavebním kamenem české polistopadové politiky.

Po zatuchlých časech opoziční smlouvy a Klausově čím dál chorobnější rétorice to už tak možná dnes nevypadá, ale právě jeho zásluhou jsme se tady dvacet let těšili ze stabilního politického prostředí (ne, to opravdu není pejorativum). Svým přístupem Klaus rozhýbal někdejšího rivala Miloše Zemana, který pak vytvořil druhý třicetiprocentní pól. Česko tak mělo k dispozici dvě slušné, masově volitelné strany. Političtí kritici obou pozdějších prezidentů mezitím většinou zakládali a zase rušili uskupení pětiprocentní.

Nedopadlo to nejlépe, ale dobře ano

Druhým Klausovým úspěchem je transformace. Opravdu. Přes všechny rozkradené majetky, drahé sanace polostátních bank, predátorské investiční fondy a zdevastovanou důvěru Čechů v kapitálové trhy. I přes ten bilion korun z privatizace, který vlády nechaly doslova prožrat, místo aby jej investovaly do modernizace země.

V porovnání s cestami okolních středoevropských států ta Klausova prostě nevychází nijak významně hůře. Nebyli jsme sice nikdy žádným středoevropským tygrem, jak nám tehdejší předseda ODS sugeroval, ale horší to také nebylo.

Klausův tým zvládl dobře především liberalizaci cen. Neprošli jsme žádnou pološílenou inflací jako třeba Poláci. Zároveň jsou u nás malá a pak i velká privatizace zřetelným přelomem, ne jako v Maďarsku, kde stále není jasné, kdy vlastně skončil v ekonomické sféře komunismus a nastoupila demokracie.

Asi nejdůležitějším dokumentem naší polistopadové společnosti tak zůstává volební program ODS Svoboda a prosperita z roku 1992, který přísahá na demokracii, Západ a právní stát.

To vše uvozoval dopis mladého liberála Klause, z kterého by nejspíš Klaus pozdní autoritářský nejraději vyškrtal všechny své věty: "Naše společnost dospěla k velmi závažnému okamžiku, kdy padne rozhodnutí o tom, zda se naše země znovu a definitivně stane součástí Západu, kam patřila po staletí, či zda zůstaneme na další dlouhá léta součástí Východu. Právě teď se rozhoduje mezi svobodou demokratické společnosti a nesvobodou života v autoritativním státě."

Lidé tehdy Klausův dopis vyslyšeli a ODS iniciovala přistoupení k Evropské unii, vytvoření demokratického právního řádu a fungující tržní ekonomiky.

Václav Klaus byl toho všeho zřetelným symbolem. A právě tenhle symbol si zaslouží metál.

Výstraha, kterou jsme nepochopili

Klaus si zaslouží vlastně poděkování i za svou prezidentskou kariéru, zakončenou ostudnou amnestií. Po volbách v roce 2002 bylo naprosto nepravděpodobné, že by vůdce neúspěšné strany, která se zničila opoziční smlouvou s ČSSD, mohl pomýšlet na prezidentský úřad. Klaus byl v té chvíli dělící figurou za zenitem.

Ale zase se ukázalo, že když nikdo nechce moc, která se válí na ulici, on ji rád zvedne. ČSSD se vysílila vnitřními rozbroji, liberálové nic nevymysleli, a tak nastoupil starý dobrý VK s imagí hodného strýčka.

Klausova dvě volební období - zpětně viděno - působí jako nekonečné varování tradičním stranám: Pokud opravdu spácháte sebevraždu a na politické scéně necháte vyhřeznout populismus, národovectví a frustraci, nebudu se bát je osedlat. Vaše doufání, že po mně přijde někdo lepší, je naivní, protože pro to nic neděláte.

Smířlivý konzervativec, který na počátku svého hradního angažmá okopával EU, ale Lisabonskou smlouvu přece jen podepsal, skončil jako apoštol všech nacionálů a odpůrců Západu, protože včas ucítil, jak se posunuje společenská nálada. A Miloš Zeman vzápětí předvedl, o kolik ošklivější to všechno ještě může být.

Dopředu, nebo s Klausem

Jednou z cest, jak se vymanit ze sevření pozdního Klause, pozdního Zemana a dalších nazlobených populistů, je oproštění se od obsese každým jejich omylem a přečinem. Přesně to totiž drží při životě jejich relevanci.

Nová funkční a racionální politika se přece nezrodí ze sáhodlouhého vyvracení každého nesmyslu, na čemž se vysiluje většina současné politiky a médií. Přinese ji jen nabídka nového většinového reformního konsenzu, který bude odvážný a lákavý. Zkrátka podobný, jako byl ten, který v roce 1992 sliboval Václav Klaus.

Součástí budoucnosti musí být zároveň i vymanění se z minulých bitev. Pokud překonáme malost současné politiky a budeme schopni "pískat rovinu" vůči minulosti, pak ke Klausovi můžeme mít sto pádných výhrad, ale na konci musí být i trochu vděku vůči významné osobnosti polistopadové politiky, která nás dovedla do prostoru demokracie, tržního hospodářství a evropské integrace. Metál si zaslouží, přejme mu jej.

Teolog a kněz Tomáš Halík nevylučuje, že by za určitých okolností mohl usilovat o post českého prezidenta. Svojí kandidaturou ale nechce vyprovokovat Václava Klause k návratu do vrcholné politiky. | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 2 hodinami

Klaebo nebude kvůli koronavirové situaci do konce roku závodit

Aktuální lídr Světového poháru běžců na lyžích Johannes Klaebo odřekl kvůli obavám z koronaviru účast na dalších dílech seriálu v Davosu a Drážďanech. Čtyřiadvacetiletý norský reprezentant nebude podle informací rádia NRK závodit až do konce roku, protože nepovažuje za rozumné v současné situaci tolik cestovat.

Stejný postoj zaujal i jeho reprezentační kolega Emil Iversen. Šéftrenér Espen Bjervig nevyloučil, že minimálně závody v Davosu vynechá celý norský tým.

"Jsem toho názoru, že lyžování a závodění jsou ve srovnání se současnou pandemií vcelku nedůležité," řekl trojnásobný olympijský vítěz Klaebo, který při úvodní zastávce SP ve finské Ruce vyhrál dva ze tří závodů a ujal se vedení v průběžném pořadí seriálu. "V této době považuju mezinárodní cestování za chybu. Přináší to kontakt příliš velkého počtu lidí. Vyžaduje to použití letadel, autobusů, letišť a mnoho dalšího. Nebudu se tomu vystavovat," řekl Klaebo.

Nejdříve se do programu Světového poháru zapojí 1. ledna, kdy odstartuje Tour de Ski. Iversen, jenž se vedle nákazy obává i nucené preventivní karantény kvůli případnému výskytu koronaviru v týmu, hodlá vynechat i prestižní miniseriál.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Německý soud poslal do vězení českého pašeráka drog

Zemský soud v Kolíně nad Rýnem dnes uložil 55letému Čechovi trest vězení 4,5 roku kvůli nedovolenému dovozu omamných prostředků a napomáhání k obchodu s omamnými prostředky. Informoval o tom německý server Rundschau-online. Drogový kurýr byl zadržen loni v srpnu při namátkové kontrole. Celníci v automobilu našli zhruba kilogram kokainu a 25 tisíc eur (přes 656.000 korun) v hotovosti.

Čech, který byl zadržen na cestě z Belgie do vlasti, u soudu řekl, že drogy vyzvedl pro svého dobrého známého. Za "kurýrní jízdu" prý dostal odměnu 4000 eur.

Pro vyučeného automechanika a otce od rodiny jízda skončila na dálničním odpočívadle Frechen-Süd. Před celníky, kteří ho zastavili, byl viditelně nervózní a třesoucíma se rukama jim podal řidičský průkaz.

Muž nejdříve tvrdil, že u sebe nemá ani drogy, ani větší množství peněz. Celníci však automobil s českou poznávací značkou prohledali a našli drogy v černém plastovém vaku.

Muž byl už dříve kvůli prodeji drog trestán i v Česku. Odseděl si 20 měsíců ve vyšetřovací vazbě a v roce 2018 byl odsouzen k pětiletému podmíněnému trestu. Nejméně polovinu trestu, který mu byl dnes uložen, si musí odpykat v Německu. Poté je podle soudce "dobře možné", že bude vyhoštěn.

Další zprávy