Luděk Navara Luděk Navara | Názory
3. 11. 2019 17:36

Už 30 let jsme svobodní, historii nám tu ale vykládají Grospič se Semelovou

Četba denního tisku dnes připomíná spíš listování některým z historických periodik: Otazníky nad smrtí Jana Masaryka. Hádka o maršála Koněva. Sovětská okupace jako dopravní nehoda… Až se člověk ptá, jestli od pádu komunismu už opravdu uplynuly tři dekády. Proč se vlastně pořád motáme v kruhu?
Jak zemřel Jan Masaryk? Pro komunisty je to prostě "nehoda". Stejně jako srpen 1968.
Jak zemřel Jan Masaryk? Pro komunisty je to prostě "nehoda". Stejně jako srpen 1968. | Foto: archiv Národního muzea

Za třicet let se toho dá stihnout opravdu hodně, ale v Česku jako by ten čas neznamenal nic. Jako kdyby těch tří desetiletí vůbec nebylo, přeme se dnes vášnivě o památník z doby totality, podstatu přes půl století staré tragédie ze srpna 1968, i o události ještě starší: aktuálně právě o smrt Jana Masaryka. Neměly by nás už dávno zajímat úplně jiné otázky?

Neměli bychom se třeba ptát spíš na to, zda si naše společnost dokáže vynutit spravedlnost bez ohledu na peníze, moc či časový odstup? Nebo pátrat po tom, jak zařídit, abychom byli odolní vůči svodům zkušených manipulátorů? Jak se vypořádat s dezinformacemi? Jak zapracovat na společenském sebevědomí, aby nám jeho nedostatek přestal bránit v ochotě podělit se o bohatství s méně šťastnými?

Dokázali jsme se vůbec poučit z historie a proměnit traumata, která nám přinesla, ve zdroj vnitřní síly? Odpověď je bohužel jasná. Minulost nás stále rozděluje a oslabuje. A to hned dvakrát: jednou svou vlastní znejisťující existencí a podruhé právě těmi spory, které vyvolává.

Prostě se nám tu děly nehody

Kolik zbytečných slov bylo napsáno za poslední měsíc jen kvůli Koněvově soše (která už dávno měla skončit v muzeu). Kolik jich bylo napsáno za poslední týden jen v souvislosti se žvástem jednoho komunistického poslance. Kolik se náhle vyrojilo textů s ambicí jeho lež vyvracet důkazy. Jako by to bylo potřeba! Jako bychom si nebyli dostatečně jisti tím, co víme. O okupaci. O sovětském vpádu. O svědectvích pamětníků i archivů. Problém je, že si tím ale možná opravdu jisti nejsme.

Zdravá společnost by se s popíračem nehádala, prostě by jej hnala k odpovědnosti. Tím spíš, je-li popírání nacistických i komunistických zločinů trestné. A snadno prokazatelná lež, že za sovětské okupace se u nás umíralo při dopravních nehodách, opravdu není "jen jiným názorem".

Jak se ale ukazuje, žijí mezi námi stále lidé, kteří by rádi za "nehodu" vydávali nejspíš celou okupaci. Ba i vraždy Milady Horákové, Heliodora Píky či Josefa Toufara. Zkrátka všechny komunistické zločiny spáchané od února 1948 do listopadu 1989.

Nepochybně je pro ně "nehodou" i tragická smrt Jana Masaryka. Ať ale dopadne nynější obnovené prošetřování jeho osudového pádu na nádvoří Černínského paláce jakkoli, nemělo by překrýt obecné souvislosti. Masaryk, který byl v okamžiku své smrti v březnu 1948 (už jen) symbolem kontinuity se světem demokracie a svobody, se bezpochyby stal obětí rudé totality, ať už byly detaily jeho strašné smrti jakékoli.

Stůl a zrcadlo

Třicet let se motáme v kruhu: vyvracíme komunistické lži nebo se zabýváme výkřiky z Moskvy či Pražského hradu. Řešíme chytlavé drobnosti, jako jsou nekonečné seznamy spolupracovníků tajné policie. Víme hodně o umělcích, kteří podepsali antichartu. To podstatné ale nesouvisí ani tak s těmito historickými detaily, jako spíš s předáváním poselství. Nezvládáme ve školách výchovu směřující k pochopení toho, co je to totalitní režim, jaké jsou jeho prostředky a čeho je schopen.

Proto nejsme imunní vůči nekonečným a neplodným návratům do minulosti. Proto jsme se s ní stále ještě nedokázali vyrovnat - uklidit stůl a pustit se do nové smysluplné práce.

Krom čistého stolu ale samozřejmě potřebujeme i zpětné zrcadlo. Místa paměti, kde se budeme moci ohlížet za všemi těmi hrůzami - a zjišťovat, jestli kráčíme správným směrem. Bez památníků a muzeí totality nepřestaneme přešlapovat na místě. Němci i Poláci už to dávno pochopili a mají je. U nás jsme je ale z nějakého záhadného důvodu zatím ještě pořád nevybudovali.

"Aby se v politice zachovala slušnost, bude třeba zachovávat vzpomínku na historii hrůzy," napsal britský historik Tony Judt, který hodně přemýšlel o východní Evropě. Debata, kterou v Česku aktuálně podstupujeme, je ale vedena vším možným, jen ne snahou o zachování vzpomínek na historii hrůzy. Zažíváme spíš snahu o zachování zmatku.

Pamětníci, kteří předávají poselství z minulosti, dožívají. A jejich štafetu zatím nemá kdo převzít. Potřebujeme přitom, aby nepřestala být slyšet jejich svědectví. Potřebujeme na vlastní oči vídat fotografie těch, kteří řádění rudých zločinců nepřežili a zůstaly po nich už jen dopisy napsané v cele smrti.

Jen kdo zná, ví a rozumí, má pevnou půdu pod nohama.

S důkazy bylo manipulováno a něco není v pořádku s fotografiemi Masaryka. Policii to zamotá hlavu, říká badatelka Václava Jandečková. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 8 hodinami

WADA opět suspendovala moskevskou antidopingovou laboratoř

Světová antidopingová agentura WADA odebrala moskevské laboratoři oprávnění, které jí umožňovalo provádět analýzy krevních vzorků pro biologické pasy sportovců. K předběžnému opatření organizace sáhla měsíc a půl poté, co Rusko potrestala čtyřletým zákazem účasti na vrcholných sportovních akcích kvůli manipulaci s daty z moskevské laboratoře.

Zařízení v ruské metropoli bylo suspendováno už v roce 2015, kdy se poprvé objevilo podezření z krytí dopingu domácích sportovců. Oprávnění provádět analýzy krevních vzorků Moskva získala částečně zpět v roce 2016. Nyní může laboratoř dokončit prověrku vzorků, které už obdržela, nové ale musí být poslány do jiných zařízení.

WADA 9. prosince rozhodla, že příští čtyři roky nesmí Rusko na olympijských a paralympijských hrách ani světových šampionátech vystupovat pod svou vlajkou a se svou hymnou. Na vrcholných akcích včetně OH 2020 v Tokiu a ZOH 2022 v Pekingu by se mohli jako neutrální sportovci představit jen ti závodníci, kteří prokazatelně nemají se systematickým dopingem v zemi nic společného. Rusko se proti trestu odvolalo k mezinárodní arbitráži CAS.

před 8 hodinami

Koulař Staněk předvedl v Nehvizdech světový výkon roku

Koulař Tomáš Staněk se po halovém mítinku Hvězdy v Nehvizdech ujal vedení v letošních světových tabulkách výkonem 21,23 metru. Český rekordman se za hranici 21 metrů dostal třikrát z pěti zdařených pokusů, jeho nejslabší vrh měřil 20,57, čímž hned v první sérii předčil své sezonní maximum ze sobotního zahajovacího startu v Jablonci nad Nisou (20,06).

Staněk jako druhý koulař v začínající sezoně překonal 21 metrů, tabulky dosud vedl Srb Asmir Kolašinac výkonem 21,06. I další dva Staňkovy pokusy by na Kolašinace stačily. Už ve druhé sérii předvedl rekord mítinku 21,09, v páté se zlepšil na 21,22. Nejdelším pokusem soutěž zakončil, druhé místo obsadil Polák Jakub Szyszkowski výkonem 20,31.

Staněk přesto nebyl úplně nadšený. "Všechny pokusy byly v konci takový, že jsem vystrčil zadek a sklonil hlavu, takže nenabraly ten správnej kopec. A to dělá trošku tu stopu dolů, škoda, ale série výborná," řekl přece jen spokojený Staněk ve videopřenosu z mítinku. "V Jablonci jsem byl dost opatrnej, protože jsme lehce změnili techniku a furt se na tom pracuje. Ale konečně je tam energie, jak se nebojím a pustím to tam, a na tomhle se dá stavět," dodal svěřenec Petra Stehlíka.

Další zprávy