Po pár sekundách jsem ho vyhrabala z kabelky. Skryté číslo. "Laura," ohlásila jsem se.
Na druhé straně zněl hlas mého známého. " Ahoj, dlouho jsme se neslyšeli..."
Vpadla jsme mu do řeči a spustila: "Jéé, ahoj Marku, ráda tě slyším, ale teď ne, promiň, zavolám ti příští týden, mám spoustu..."
Nenechal mě naučenou litanii dokončit. "Věnuj mě minutku a hned tě pustím," řekl významně. "Co se ti vybaví, když se řekne síťové lůžko?"
"Cože?" zaskočil mě. Bleskově jsem zapřemýšlela a pak vyštěkla zpátky: "To je přece klec, do které snad před 'tisíci' lety zavírali pacienty v ústavech."
Na druhé straně bylo chvilku ticho.
V tu chvíli se mně vybavil obraz vystrašené, zmítající se bytosti, lapené náhlou duševní atakou, zoufalstvím, strachem, panikou, gestikulující rukama, křivící ústa a do toho vykřikující něco nesrozumitelného. V takovém stavu totiž tenkrát, před dvaceti lety, odvezli mého osmdesátiletého dědu, který se, jak řekla tehdy ještě žijící babička, náhle pomátl na rozumu. Babi se ho tehdy snažila uklidnit, ale nešlo to. Nenechal na sebe sáhnout. Jenom pořád něco vykřikoval a kroutil se. Tak zavolala pomoc.
Přijeli. Dědu před jejím očima svázali a odvezli do léčebny.
Líčila mně, jak tenkrát strašně brečela a věřila, že na něj budou hodní a uklidní ho. Druhý den běžela do léčebny, aby zjistila, jak to s dědou vypadá. Nepustili ji k němu. Řekli jí, že je mu lépe, ať přijde za dva dny. Víc jí neprozradili.
Skoro nespala, jen vystrašeně čekala, až ho za ním pustí. Pak jí dědu konečně ukázali. Krve by se v ní nedořezal. Našla ho schouleného v rohu síťového "cosi". Vystrašeně se třásl, bílý jako křída, pomočený. Ani hlásku nevydal.
Babička vzlykala. Prostrčila prsty sítí. Ani se nehnul, jenom se malinko klepal a zíral. Tak na sebe koukali několik minut.
"Neplačte paninko," těšil ji zřízenec soucitně. "Vidíte, už je klidný." Babička znova zalapala po dechu a zaplavila ji další vlna vzlyků. Zase pár minut koukali. Bylo ticho. Pak už ji muž odváděl pryč.
Vtom se tenoučce ozvalo: "Maruško,..."
Byl to jen mžik, blesková vzpomínka na příběh, který mně před lety babička vyprávěla. Trhla jsem sebou a nahmatala na pracovním stole posmrkaný kapesník. Otřela jsem si zpocené čelo. "Jak je možné se tak náhle zpotit?" napadlo mě.#reklama
"Jsi tam?" ozvalo se ze sluchátka.
"Jo, promiň, nějak jsme se zamyslela."
A pak jsem dávnému známému postupně vyprávěla příběh babičky a na chvíli zblázněného dědy, kterého dali do klece, aby se zklidnil. A ještě další dozvuky dědovy hospitalizace, na které teď už ani nechci vzpomínat.
Když jsem, polapená vzpomínkou, po deseti minutách domluvila, rozesmála jsem se. "Tys mně ale dostal. A to mám na stole nedodělaný smlouvy. Uf, ještě že už dneska lidi do klecí nezavíraj. Ale bylo to šílený, že jo?"
Marek suše poznamenal: "Omyl. Budeš se divit, to je realita."
"To si děláš srandu, vždyť to je dvacet let."
"Bohužel." Jeho hlas zněl vážně. "Síťová lůžka jsou tu s námi pořád a já o tom budu psát," dodal.
Udělalo se mi zle...
Autorka je redaktorka Českého rozhlasu 6. Specializuje se na zdravotní a sociální problematiku.