Most do spokojeného stáří se povážlivě naklání. A to byly teprve zapuštěny základy druhého pilíře.
Tak působí důchodová reforma, kterou rozjela vláda Petra Nečase. Přijmeme-li pro projekt, který lidem umožňuje převést se státní podporou část sociálního pojištění do soukromých fondů, poněkud nadnesené slovo „reforma".
Druhý pilíř má ulevit tomu prvnímu, tedy důchodům vypláceným státem z odvodů, vybíraných měsíc co měsíc od občanů. Protože stát správně usoudil, že na tohle jeho rozpočet brzy nebude stačit. Vždyť už teď na důchodovém účtu chybí asi 40 miliard ročně, které si musí půjčit odjinud.
Ale makroekonomická červená kontrolka obyvatelstvo nijak nedojímá. Do druhého pilíře zatím vstoupilo jen několik desítek tisíc střadatelů. Přitom lidé nad 35 let na to mají poslední měsíc a penzijní fondy na začátku roku čekaly, že se jim přihlásí půl milionu duší. Navíc fond, který do dvou let od založení nebude mít alespoň padesát tisíc klientů, podle zákona zaniká.
Vypadá to, že první větší pokus o penzijní reformu skončí blamáží. Proč? A co bude dál?
Nedůvěra
Snad to nevypadá jako nějaký zkamenělý odkaz na Gorbačovovu perestrojku, když řekneme, že podstata problému je „v myšlení". Zajištění ve stáří je pro naše životy zcela zásadní, a pokud mu stát chce dát jiná pravidla, nestačí zreformovat výpočet penzí. Nejméně stejně důležitá je „mentální reforma".
Bez ní je odvaha ke změně - která má odvrátit pro řadu z nás abstraktní, daleko v budoucnosti spočívající penzijní hrozbu - těžko představitelná.
Toto jistě není mise pro ekonomy a matematiky, zodpovědné za propočítání procent výnosů a ztrát či algoritmu důchodového věku.
Reformu, která by lidi přiměla nad kruciální změnou alespoň důkladně uvažovat, případně ji přijmout, je třeba „zvěstovat" a "kázat". Protože - napsali jsme před dvěma lety - chování „účastníků systému" je přinejmenším stejně podstatné jako „parametry systému". Jenom se nedá napsat do zákonů a naplánovat v NERVu nebo na tripartitě. Řeč je o solidaritě, zodpovědnosti, úctě, vztahu k práci, půjčkách za oplátku a dalších, hluboce nemateriálních faktorech.
Inspirovat, podpořit takovou reformu, o to se politici, zodpovědní za budoucnost státu, ani nepokusili.
Dobře, řekněme, že misionářský úkol může být nad jejich síly. Zůstaňme při zemi. Politici mohli důchodovou reformu alespoň vysvětlovat a propagovat, podobně jako svého času kuponovou privatizaci. Dokonce by to měli jednodušší, protože mohli pracovat nejen s návnadou „budete se mít dobře", ale i strašákem „jinak zchudnete". Také tady ale vláda selhala. Nepřesvědčivá dvacetimilionová kampaň „Natankujte na penzi", pohybující se na hraně klamavé reklamy, už to nevytrhne.
A žádný důchodový Viktor Kožený, který by váhající národ strhl slibem desetinásobku, se nedostavil.
Penzijní reformu provází nedůvěra a nepochopení. Psychologické příčiny, jako strach z neznámého, se dají změnit jen těžko. Ale politici si neporadili ani s praktickými obavami. Naopak je ještě prohloubili tím, že se pravice a levice nedokázaly dohodnout. A je už skoro lhostejné rozklíčovat, čí vina byla větší.
Sociální demokracie prohlásila, že druhý pilíř zruší (nemyslíme si, že by to šlo tak hladce, jak říká). Tím se důchodová reforma stala součástí volebního boje. A už tím je, vzhledem k volebním preferencím a očekávaným výsledkům, v podstatě odsouzena k nezdaru. Protože ať už věříte vládě, že se to vyplatí, nebo odborům, že se to nevyplatí, anebo reklamám penzijních fondů, druhý pilíř působí značně nestabilně.
Sugestivní výraz „pilíř" ztrácí smysl, když v něm vidíme trhliny. Jeho demolice neznamená, že bychom o své peníze přišli - alespoň ČSSD tak ujišťuje. Ale je to pochopitelný důvod, proč se lidé do druhého pilíře nehrnou. Minimálně jim to připadá jako ztráta času.
Že se tak strategický projekt musí spouštět až po dohodě všech relevantních politických stran, je zřejmé. To jsme si nepotřebovali ověřovat v praxi na druhém pilíři.
Viděno z té lepší stránky, lidé se alespoň začali o důchody víc zajímat. A víc si uvědomovat, že odpovědnost není jen na státu, kterému odvádějí penzijní pojištění. Ale sama důchodová reforma pořád zůstává ve vysvětlovací a přesvědčovací fázi.
Zdroje tu nejsou
Výroky a program sociální demokracie budí dojem, že se s důchody vlastně nic mimořádného neděje. Že penzijní operace nebude bolet. To je klam, kterému by budoucí senioři neměli propadnout. Bez ohledu na to, jestli je právě před volbami a koho se chystají volit.
Je třeba „stabilizovat první pilíř", zní první slib ČSSD. Příjemně nevzrušivé. Může se zdát, že není potřeba celkem nic měnit. Jen to, co máme, stabilizovat. Ale jak?
Nepředpokládáme, že by se přestala prodlužovat střední délka života. Že by důchodový věk stoupl k sedmdesátce. Že by sociální demokraté zvyšovali důchody méně, než o kolik rostou teď. Nic takového v programu samozřejmě nemají. Jejich vize se - v protikladu k tomu, co říká Nečasova vláda - dá shrnout takto: demografická prognóza není tak nepříznivá a zbytek zvládneme dílčím vylepšováním, bez zásadních změn.
Je ale pravděpodobné, že recepty ČSSD se neobejdou bez zvyšování odvodů/daní. A bez škrtů.
Nepůjde jen o přímočaře ohlášené „odstranění nespravedlivého znevýhodnění zaměstnanců vůči OSVČ ve výši příspěvků na sociální pojištění". Zdroje - pomineme-li utopickou představu, že se stát vypořádá s korupcí, daňovými úniky a předraženými zakázkami - tu prostě nejsou.
Tím nechceme plány sociální demokracie zavrhnout. Je správné stavět na prvním, státním pilíři. Ten je jako „společná pokladna" klíčovou součástí společenské solidarity (ale ani Nečasova vláda ho přece nebourá). Je rozumné, aby stát ještě víc podporoval dobrovolné spoření na důchod. A je naprosto zásadní, aby do důchodové reformy patřila i dobrá státní rodinná politika. ČSSD správně připomíná: „Lidé, kteří se rozhodli mít děti, přispívají do důchodového systému hned dvakrát: jednak svými příspěvky do sociálního pojištění, a dále svojí péčí o děti - budoucí plátce do tohoto systému."
Ale skoro nic z toho není zadarmo. Chcete, aby se stát postaral? Věříte mu? V pořádku, tak na to vládě dejte.
V tuto chvíli se nedá říct, jestli má ohledně penzí pravdu a lepší recept spíš sociální demokracie, nebo pravicová vláda. Ale žádný, ani oranžový, důchodový program se neobejde bez toho, aby mu daňoví poplatníci něco obětovali. Buď peníze, nebo jistotu, že všechno poběží samospádem dál jako dosud. Nejspíš obojí.
Nikdo nic neví
Asi největší slabinou moderní důchodové koncepce, psali jsme na začátku penzijní reformy, je to, že postupně eliminovala některé důležité sociální, a možná i biologické, instinkty. „Tlupu", tedy rod a rodinu, rozparcelovala na jedince. Jejich zodpovědnost k sobě a k těm, se kterými sdílí společnou identitu a geny, podvázala péče státu.
Samozřejmě, sociální stát se nesmí rozmontovat a přemístit do 19. století před Bismarcka. Přesto se něco změnit dá, nebo spíš musí. O důchodové reformě by se mělo uvažovat takto: Než přebudujeme první, druhý pilíř, než přistavíme čtvrtý nebo pátý, pokusme odlehčit provozu na mostě, který ty pilíře nesou. Podporou všech jiných dobrých způsobů, jakými se o důchodce postará jiná než státní ruka. Důchod nemůže fungovat jako „státní dotace". Příklad: Myšlenka, aby se část penze počítala jako podíl z příjmu důchodcových dětí, rozhodně stojí za úvahu.
Nezbytnou podmínkou takové úspěšné důchodové reformy je, abychom se o důchody - své a svých blízkých - vůbec zajímali. Zní to banálně, ale většina lidí dnes ani nesleduje nebo nemůže sledovat, kolik do penzijního systému dává, ani neví, jaký důchod bude dostávat. Průběžný systém podporuje sociální soudržnost. Ale zároveň je anonymní, „všichni" přispívají na důchod „všem". Nemotivuje k zodpovědnosti. Jak by také mohl, dokud nemáme ponětí, jak si stojí naše vlastní důchodové konto.
ČSSD chce „výrazně zkvalitnit informovanost občanů o jejich aktuálních a budoucích důchodových nárocích, například pravidelným zasíláním údajů o možné výši jejich starobního důchodu". To je rozhodně správně - ale svým způsobem jde o ten úplně první, nezbytný krok jakékoli reformy.
Takže jsme vlastně pořád na začátku. Skoro.
