O prezidentských kandidátech toho místy víme až příliš. Víceméně zbytečná otázka „udělil/a byste vyznamenání bratřím Mašínům?" mi už zvoní v uších. A pak jsou věci, o kterých se nemluví. Když to vezmeme podle abecedy, na prvním místě svítí: Amnestie.
Protože tu žádná nebyla už patnáct let, pomalu se zapomnělo, že něco takového může prezident (se souhlasem vlády) udělat a že to dřív dělával docela často. Dokonce i za komunistů. Patnáctiletá pauza je výjimečná.
Samozřejmě, kdyby se někdo adeptů prezidentství zeptal „udělil/a byste amnestii?", nedozvěděl by se teď buď nic, nebo rozhodné „ne". Amnestie je totiž v demokracii skoro za každých okolností opatření nepopulární, kterým by si kandidáti před přímou volbou opravdu nepomohli. Takže jim vyhovuje, že se z ní stalo tabu.
Což by se mělo změnit.
Neptejte se lidu
Ať to berete přes průzkumy, sociální sítě nebo hospodské hovory, celkový dojem je už dlouho podobný: blbá nálada. Místy hněv. Někdo nadává na poměry a volí komunisty. Jiný nadává na poměry, protože lidi volí komunisty. A tak dále. Ze všeho nejvíc schází pocit spravedlnosti a zadostiučinění.
Jedna zpráva o lumpárnách střídá druhou. Včetně těch, jak se v kriminálech - příčí se mi dodat „vesele" - krade, obchoduje s drogami a telefonuje z propašovaných mobilů.
Cože, amnestie? Vy chcete ještě někoho pouštět, a ne zavřít?
Hlas lidu ovšem volá po vládě pevné ruky vždycky. Zprůměrovaný do veřejného mínění, nikdy prezidentovi neporadí, aby „pustil vězně". Na amnestie a milosti nemá smysl se lidu ptát. Jsou to feudální pravomoci; ale protože ani v republikánské demokracii nejde všechno odhlasovat a vysvětlit zákonem, mají smysl pořád. Demokracie není naprogramovaný automat, zásah shůry se občas hodí.
O amnestii je potřeba mluvit a uvažovat. (Samotné rozhodnutí ano/ne musí být z pochopitelných důvodů do poslední chvíle tajné.) Kdyby ji prezident - v rozumné míře - po svém nástupu udělil, byl by to odvážný počin. A nejspíš dobrý.
Ne (jen) kvůli penězům
Česká vězení jsou chronicky přeplněná, a to ještě chybí nějakých pět tisíc odsouzených, kteří se do nich odmítají dostavit. Pro justici naštěstí, protože by je už nebylo kam dát.
Ale zdůvodnit amnestii pouze tím, že je třeba vyprázdnit kavalce v kriminálech, by bylo nedostatečné a nepřijatelné. Stát by jen přiznal, že nezvládá další problém. Amnestie tu není od toho, aby řešila nekompetentnost institucí nebo děravý rozpočet. (Pamatujete? Ministr Pospíšil byl odejit, když žádal peníze na vězeňství.)
Aby byla amnestie obhajitelná, nemůže se udělovat jen z „úředních důvodů". Musí být pochopitelná i jako symbol. Že odpouštět je možné a správné. Že se člověk od státu může dočkat i soucitu. Za běžného provozu, kdy občan a stát komunikují na úrovni má dáti/dal, jsou to úplně nepatřičné kategorie. Proto je k amnestii - ale i k jejímu pochopení - potřeba kus odvahy. Ale copak neznáme nic jiného než běžný provoz?
Upustit páru
Zpět k praxi: Zhruba sedm tisíc lidí si teď odpykává trest kratší jednoho roku. Je vážně nutné, aby byli všichni za mřížemi? Asi sedm set lidí je ve věznicích s dohledem, v nejméně přísném režimu. Opravdu je potřeba, aby je stát hlídal, šatil a živil? Mezi vězni je i řada lidí, kteří - jistě i vlastní vinou - upadli do dluhů a teď sedí například za paragraf „neoprávněné držení platební karty". Opravdu by se, pokud neměli a nemají na svědomí ještě něco jiného, nemohli vrátit na svobodu?
Ročně jsou z věznic předčasně propuštěny asi čtyři tisíce lidí, uvádějí statistiky Vězeňské služby. Amnestie by tedy neznamenala nic šokujícího a nemožného. Když si zkusíme představit, že spravedlnost je slepá, je dokonce spravedlivější než individuální milosti. Všem, kdo splňují nějaké podmínky, se měří stejně.
Amnestie by samozřejmě ani vzdáleně nepřipomínala tu havlovskou z roku 1990. Ale mohla by se například týkat trestných činů z nedbalosti nebo lidí, kterým z krátkého trestu zbývají poslední měsíce.
Důvody pro jsou: amnestie tu nebyla už patnáct let a společnosti by prospěla nějaká zkušenost s odpuštěním. Stát by měl upustit páru a pro jednou ukázat dobrou vůli. Což není v rozporu s tím, že má dbát o dodržování zákonů a pravidel. Ale to už je jiný příběh.
