V krizi kolem Řecka se hraje nejen o budoucnost této země a Evropské unie, ale i o budoucnost Angely Merkelové. Až bude opouštět kancléřský úřad - spekuluje se o tom, že by ji mohla v čele strany nahradit Ursula von der Leyenová -, bude mít za sebou už (nejméně) tři funkční období a jako představitelka nejsilnější ekonomiky v Evropě, která provedla Německo přes období finanční krize po roce 2008, má ve světě dobré jméno a kdekoho zná osobně. Ví, jak se s těmi lidmi jedná. Takovou zkušenost má málokdo, a proto je celkem logické, že by ona sama ani Evropská unie neměla zájem na tom, aby v pouhých 64 letech – tolik bude Merkelové po příštích německých volbách - opustila politiku. Hovoří se o tom, že by mohla vystřídat Donalda Tuska ve funkci předsedy Evropské rady, sama se k tomu ale nevyjádřila.
Jenže budoucnost její politické kariéry je přímo závislá na průběhu řešení řecké krize, která by - jak sama několikrát řekla - v nejhorší variantě mohla vést k rozpadu eurozóny či dokonce Evropské unie, se kterou ona spojila svůj osud.
Každý státník chce po sobě zanechat něco, co zůstane a přetrvá delší dobu než jeho funkční období. Buď nějaký projekt, důležitou stavbu, nebo reformu. Konrad Adenauer položil základy Spolkové republiky Německo a usmířil svou zemi s Francií, Helmut Schmidt, ač sociální demokrat, nechal umístit moderní raketové systémy Pershing II a tím signalizoval světu, že Německo bude v případě konfliktu bránit hodnoty Západu, a konečně Helmut Kohl se stal architektem sjednocené Evropy a znovusjednotitelem země. Angela Merkelová se snaží na tuto tradici navázat. Zbylé dva roky, které ještě musí ve funkci odsloužit – příští parlamentní volby jsou v roce 2017 –, pro ni budou za dané situace velmi těžké.
Řecká krize totiž nemá snadné řešení, protože všichni zúčastnění jsou viníci: politici Evropské unie proto, že v projektu EU vůbec nepočítali s variantou, která nyní nastala, takže není připraven žádný mechanismus, jak situaci řešit; Řecko přijali, i když museli tušit, že nesplňuje kritéria. A Řecko nebylo ochotno - jako třeba Irsko či Portugalsko a před tím Polsko nebo Estonsko - se reformovat a vzít odpovědnost za svou budoucnost do vlastních rukou. Naposled podlomilo i důvěru Německa, když vypsalo před klíčovým jednáním referendum, v němž většinou 61,5 procenta odmítlo podmínky věřitelů. A vzápětí řečtí politici začali sami s věřiteli jednat a postupně přistupují na mnohem tvrdší podmínky, než ležely na stole před referendem. Potíž je tudíž v tom, že "se ztratila ta nejcennější měna, kterou je důvěra," řekla právě Angela Merkelová a z její věty se stalo okřídlené heslo. Už proto, že Řekové začali mluvit o věřitelích, kteří jejich neodpovědné chování odmítají dál financovat (Řekové dluží 320 miliard eur, požadují dalších víc než 50 miliard a nezávislí ekonomové si myslí, že reálnější je suma přes 70 miliard), jako o teroristech.
Kdyby šlo jen o ekonomický problém, bankrot by představoval snazší řešení, ale krize je nejen ekonomická, ale i politická: oslabení Řecka by jistě zvýšilo snahy Ruska destabilizovat Evropskou unii a zároveň by mohlo vést k dalším odstředivým tendencím v jiných zemích: povzbudilo by to Marine Le Penovou a její Národní frontu ve Francii a pravici ve Velké Británii, která je rovněž pro odchod z Evropské unie. Politici Evropské unie samozřejmě moc dobře z dějin vědí, že již od středověku zavádění společných peněz, vah a měr značně prospívá vytváření soudržných společenství a hlavně byznysu, o který jde vždy na prvním místě.
Nejpravděpodobnější scénář, který je na stole, hovoří o tom, že Řecko i za pomocí opozice navrhované reformy v parlamentu schválí, ale za další dluhy (tzv. třetí záchranný balíček, o kterém se začne jednat) bude ručit tím, že přesune do nezávislého svěřeneckého fondu, z něhož by se splácel řecký dluh, řecké státní podniky a další majetek v hodnotě 50 miliard eur, což je pro naši představu 1,35 bilionu korun. Na dluhu bychom se museli podílet i my, ale vzhledem k jištění bychom o peníze, které by v našem případě činily v přepočtu asi čtyři miliardy korun, neměli přijít.
A i když i tyto návrhy projdou všemi parlamenty, konec to ještě určitě nebude, protože teprve pak přijdou na řadu detailní technikálie a na nich se to může ještě znovu zhroutit. A to nehovoříme o tom, jak bude Řecko reformy a zákony, které přijme pod tak mohutným tlakem, plnit, když je minimálně pět let soustavně sabotovalo. Zatím je Řecko financováno z takzvaného nouzového balíčku Evropské centrální banky. Pokud ale reformy projdou v Řecku, ve čtvrtek 16. července se tam po více než čtrnácti dnech otevřou banky, což bude první krok ke smírnému řešení.
Řecko potřebuje rychle získat peníze, aby příští pondělí dokázalo ECB uhradit dlužnou splátku. Na krytí závazků a otevření bank bude země na několik týdnů potřebovat kolem 12 miliard eur (325 miliard korun). Pokud by na splátku neměla, ECB by mohla nouzové financování řeckých bank zastavit, což by znamenalo okamžitý kolaps bankovního sektoru, napsala agentura Reuters.
Buducnost Angely Merkelové je tedy v tuto chvíli velmi nejistá, ale když všechno nedopadne podle představ Evropské unie a paní kancléřka se svou pokerface situaci uklidní, bude si moci nejspíš i takový stav započítat mezi své úspěchy. Podle pondělního průzkumu německé veřejnoprávní televize ARD více než polovina Němců podporuje dojednaný program, na němž se dohodli představitelé Řecka a eurozóny, a tím pádem i Merkelovou.
