Evropská komise (EK) předložila dva návrhy, co dělat s běženci, kteří se dostali či dostanou do zemí EU. Oba počítají s přerozdělováním. Čeští politici jako jeden muž bleskově oba návrhy odmítli. Jejich heslo: "Kvóty ne! Kvóty ne!"
První návrh EK: zruší se systém první bezpečné země EU, kam se uprchlík dostane (dnes hlavně Řecko a Itálie). Zůstanou jen "bezpečné země", tedy celá Unie. Žadatelé o azyl budou přesouváni do všech členských zemí. Dirigoval by to zřejmě Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO). Tedy něco jako "kvóty II".
Druhý návrh: nasadit kvóty v případě „masového přílivu do jedné členské země“. Stanoví se únosný práh. Po jeho překonání nastoupí rozdělování. Počet přesunutých bude záviset na velikosti země, její ekonomice, nezaměstnanosti i na počtu dříve přijatých uprchlíků.
Oba návrhy odmítá jak česká vládní koalice, tak už i celá sněmovní opozice. Včetně TOP 09, která dříve bývala vůči imigrantům poměrně vstřícná. Vědomí, že 80 procent občanů utečence odmítá, s touto deklarovaně nepopulistickou stranou pěkně zamávalo.
Politici do zblbnutí opakují "kvóty ne", "celoevropské řešení", "chraňte vnější hranice", "dohodněte se s Tureckem a státy severní Afriky". Jenomže ty výkřiky nic nemění na faktu, že v Řecku a Itálii je mnoho běženců a že nepochybně přijdou další, ať už legálně nebo nelegálně.
Chybí nějaký rozumný návrh, který by země Unie přijaly a daly zároveň najevo dva základní postoje. První: Jsme EU, hrajeme společně. Jsme navzájem solidární. Když má jeden problém, ostatní jsou ochotni jej řešit. Druhý: Uznáváme Ženevskou konvenci, právo na azyl a na dočasnou ochranu. To znamená, že neopouštíme svoje základní hodnoty.
Stěžovat si, že "chybí celoevropské řešení" a zároveň odmítat poskytnout jakoukoli pomoc (jak to udělali Poláci po atentátech v Bruselu) znamená motat se v kruhu a demontovat Evropskou unii, stavět na hlavu její smysl.
Existuje řešení? Co vymyslet, aby nepadlo slovo "kvóty", které politici nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a v dalších zemích považují za sprosté, za tabu?
Brát ty, co k nám chtějí
Popišme situaci. Do Řecka a Itálie "tečou", připlouvají imigranti. Je jich stále moc. Obě jsou to bezpečné země. Pokud nebude dobrá vůle dalších států osmadvacítky, tak tam uprchlíci zkejsnou. Můžeme se křenit, že "to je jejich problém, mají si hlídat hranici", ale je to nesolidární, nefér, neevropské.
Fér by bylo jim pomoct, převzít část uprchlíků, těch zaregistrovaných, prověřených. Nastává však další potíž: třeba do Česka prý většina z imigrantů jít nechce. Máme pověst nepřátel uprchlíků.
Ministr vnitra Milan Chovanec využil případu 25 křesťanů z Iráku, které k nám se souhlasem vlády přivezla Generace 21. Chovanec tvrdí, že ta skupinka, jež u nás odmítla zůstat, dokazuje: Kvóty nefungují. Jinými slovy, nutit uprchlíky žít někde, když o to nestojí, nemá smysl.
Pravdou ovšem je, že většina iráckých křesťanů u nás zůstává, dokonce jsou za pomoc patřičně "vděčni", což po nich vehementně vyžadujeme. Ale to je teď jedno. Hledají se levné argumenty, ty na veřejnost nejlíp zaberou.
Existuje řešení, které by fungovalo a neobsahovalo to ďábelské slovo, "my víme které"? Existuje. Ale vždy bude záviset na dobré vůli, na solidaritě (momentálně) s Řeckem a Itálií. Bez ochoty podílet se na roznášení břemene to nepůjde. A dodejme, že EU má smysl jedině tehdy, když kooperuje, když je vzájemně solidární.
Řešením může být toto: jednotlivé země samy řeknou, kolik lidí jsou ochotny přijmout. A jakých lidí. Pokud katolickému Polsku a ficovskému Slovensku vadí muslimové (ačkoliv ty státy uznávají svobodu vyznání), ať přijmou jen bratry v Kristu nebo bezvěrce, neznabohy. Ale ať řeknou: "Vezmeme x tisíc letos, x tisíc příští rok."
Zároveň by mělo platit, že uprchlíci mají přijít do té či oné země dobrovolně. Pokud by se sami rozhodli jít třeba do Česka, pak by měli deklarovat, že tady po nějakou dobu zůstanou. Limit by mohl činit tři roky nebo do doby, než pomine nebezpečí v jejich vlasti.
Okamžitě zazní oprávněná námitka: Všichni chtějí do Německa či Švédska. Nikdo nepůjde dobrovolně k nám. Pak by ale i Německo, ač se tomu brání, mělo říct, kolik je ochotno přijmout v jednotlivých letech uprchlíků. Určit si strop. Jakmile bude vyčerpán, uprchlíci budou vědět, že tam už ne, ale jinam ještě ano.
Evropská komise by mohla postupovat i jinak. Ne sama vymýšlet řešení, na které mnoho dalších zemí plivne, ale vybídnout všechny státy osmadvacítky: Nabídněte řešení. (Skutečně řešení, ne řeči typu "vyjednat se severní Afrikou, že jim je tam budeme vracet".) Přičemž řešením není "my nebereme nikoho", ani "ať si Řecko kouká hlídat vodní hranici". To jsou hraběcí rady.
Nehraje se pouze o dlouhodobé řešení imigrační krize, ale i o budoucnost Unie. O to, jestli má smysl, aby se toto soustátí s půl miliardou lidí udrželo pohromadě. Pokud svůj smysl neprokáže, octneme se my, vzdorní Češi, kdesi ve vzduchoprázdnu.
