reklama
 
 

Češi náruživě očekávají apokalypsu, přijde z Bruselu co nevidět

2. 5. 2018
Soudný den, s. r. o. Konec světa do každé rodiny, k dodání kdykoliv.

"Úžasnej národ, tihle Češi. Škoda že nebyli u stvoření světa. Mohli poradit," říká v legendárním kresleném vtipu Vladimíra Renčína Hospodin svatému Petrovi.

Renčín - bohužel loni zesnulý - byl geniální glosátor české národní duše. Tady se ale - při vší úctě - buď spletl, nebo jsme se od vzniku anekdoty změnili.

Obávám se, že dnešní Češi by při stvoření světa Hospodinovi poradili jediné: ať si ten nápad strčí za klobouk. Je to nesmyslná novota, zněl by kolektivní hlas "úžasného národa". Způsobí to jen komplikace. Bude se to zneužívat k šikaně malých řemeslníků, doplatí na to učitelé nebo důchodci. Zhorší to naši bezpečnost, a vůbec, nevymyslela to náhodou Evropská unie?

Taková je totiž naše kolektivní reakce skoro na všechno. Tak proč by mělo být nějaké stvoření světa výjimkou?

Při stvoření světa bych na Hospodinově místě Čechy jako poradce neangažoval. Ale je škoda, že naše silné stránky nevyužil při jiné práci - sepsání Apokalypsy. Svatý Jan se sice snažil: "Slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha…", ale ve srovnání s tím, co si přečtete na internetu třeba o takové inkluzi, zní jeho popis zániku světa skoro idylicky.

Nic naplat, Nový zákon se kvůli nám asi už předělávat nebude, můžeme si jen představovat, oč lepší Apokalypsu by napsali Češi, kteří ji vidí úplně ve všem.

Kdyby mi na účtu přistála stokoruna pokaždé, když si na internetu o něčem přečtu, že to bude "konec" - Evropy nebo rovnou západní civilizace - , nemusel bych se živit psaním komentářů. Stačí si jen projít Facebook jednoho z předních apokalyptiků Tomia Okamury. Tak namátkou:

"Čeká nás peklo." (30. 1. 2016, důvod znepokojení: migrace)

"Tak to už bude definitivní kolaps." (20. 3. 2016, úvahy o bezvízovém režimu pro občany Ukrajiny)

"Nekonečná politická korektnost znamená konec Evropy, tak jak ji známe." (27. 2. 2017, politická korektnost)

"Tak to je definitivní konec Evropy." (29. 10. 2017, úvahy o reformě evropského azylového systému)

Jak by asi takový Okamura, který nejspíš za chvíli začne po parlamentu chodit s cedulí "Konec světa se blíží", popsal skutečný konec světa, kdyby tu zakázku dostal? Chudák svatý Jan se svými hrůzami sedmi pečetí by vedle něj vypadal jako ubohý břídil bez fantazie.

Ještě jakžtakž pochopitelná by snad česká apokalyptická nálada byla ve spojení s událostmi, které aspoň představují nějaký dějinný předěl, když už ne konec světa. Třeba kolem uprchlické krize v roce 2015. Jenže my vidíme definitivní zmar i v naprostých, a hlavně řešitelných, s prominutím, prkotinách. Navíc často takových, které mnohde jinde platí za samozřejmost. Třeba v omezení prodeje samopalů, v zákazu kouření v restauracích, v možnosti dávat do školek dvouleté děti, v EET, ve společném vzdělávání zdravých a postižených dětí, v unisex veřejných záchodcích bůhvíkde, v tom, že bychom se museli postarat o pár set uprchlíků, v ceně másla - doplňte si dle vlastního výběru.

Tak nám zase zavařili

Teď zrovna platí, že konec světa nastane v pátek 25. května. V ten den totiž začne platit evropský předpis skrývající se pod zkratkou GDPR. General Data Protection Regulation, neboli Obecné nařízení na ochranu osobních údajů.

Bylo o něm v uplynulých týdnech napsáno dost a dost, není třeba rekapitulovat všechny hrůzy, které se na nás po rozlomení této pečeti - abych zůstal u biblické metaforiky - přiženou. Učitelé nebudou moci fotit děti na školních akcích, malým obcím hrozí statisícové náklady a mnohamilionové pokuty, zedník si nebude smět do mobilu uložit adresu klienta, kterému jede zítra obložit koupelnu, atd., atd. Debata je tradičně vyhrocená a viník tradičně jasný: Evropská unie.

Protože jde o evropskou normu, měla by podobná debata logicky probíhat i jinde v EU. Ale zkuste v německých médiích najít články, které by aspoň trochu korespondovaly s předtuchou konce, jaká panuje v Česku. Já jsem pátral marně. O Datenschutz-Grundverordnung - jak se nová úprava u našich sousedů jmenuje - se psalo tak německy střízlivě a věcně, jak jen si dokážeme představit už na základě toho solidního a bytelného názvu. Zajímal by mě výsledek průzkumu, který by zjišťoval, kolik Čechů a Němců ví, že se blíží datum vstupu GDPR v platnost, nebo o nařízení vůbec někdy slyšelo. Tipuji, že Čechů spousta, Němců jen mizivé procento.

Čím to? Že by se Češi o tolik víc zajímali o dění a legislativní změny, které se drtivé většiny z nich přímo vůbec nedotknou? To asi ne. Stojí za to se na tento konkrétní příběh podívat, protože ukazuje, že všeobecná panika roste z jiných kořenů, než si většina lidí myslí.

Tak za prvé - nařízení definitivně schválil Evropský parlament v dubnu 2016. Členské země měly dva roky na to, aby mu přizpůsobily legislativu. Německý Bundestag novelizoval příslušné německé zákony v klidu a pohodě v červenci 2017. Další skoro rok měli ředitelé německých škol a dalších organizací na to, aby zjistili, co se mění. A připravili se.

Česká vláda přišla s návrhem zákona letos v březnu - dva měsíce před datem, kdy má platit. Opozice i další organizace upozornily na jeho vady. Parlament ho projednat nestihne. Jak bude nakonec česká legislativa vypadat, nikdo neví. Ano, být ředitel školy, taky si rvu vlasy. Ale nikdo v Bruselu fakt nemůže za to, že politici v Praze nedělají svou práci.

Za druhé - v českých médiích se o GDPR soustavně píše posledních pár týdnů či měsíců. Čím hlouběji do minulosti člověk pátrá, tím je článků méně. A co je zásadní - skoro žádné nevyšly před dubnem 2016, kdy hlasoval Evropský parlament. Jenže čas na debatu a možnost něco ovlivnit byly PŘED tímto datem. Také se pěkně dlouho debatovalo - s prvním konkrétním návrhem přišlo irské předsednictví v roce 2013. Pokud se ale Češi začnou o problematiku zajímat až ve chvíli, kdy je odhlasováno, pak jim nezbývá, než si stěžovat jako třeba senátor Ivo Valenta na Facebooku: "To nám zase Evropská unie pěkně zavařila." Nezavařila. Zavařujeme si sami. Meruňky i zákony.

Děkujeme, že se bojíte

Předešlé dva body dobře ilustrují zdroje apokalyptické nálady u konkrétního příkladu ochrany osobních dat. Je tu ale ještě jeden, obecný a zásadní.

V Česku se totiž nesmírně daří byznysu, který vyznává zásadu, že problémy nejsou od toho, aby se řešily, ale aby se z nich třískaly peníze a moc. Nemám na mysli všechny ty experty, právníky a softwarové firmy, které aktuálně nabízejí zájemcům "pomoc" s implementací GDPR. Je jasné, že se i mezi nimi najde spousta prodavačů vzduchu, ale to je až druhá liga.

Extraligu hraje volné a těžko definovatelné uskupení politiků, podnikatelů, aktivistů, médií a nejrůznějších figurek na pomezí těchto oblastí, kteří mají společnou jedinou věc - profitují na šíření hysterie. Vytvořili cosi jako zásilkovou službu, jejímž artiklem je strach z budoucnosti. Tahle obchodní organizace ve skutečnosti žádnou organizací není, nemá IČO ani předsedu představenstva, její struktura je nejasná a proměnlivá, její moc ale hrozivá. Agrofert musí blednout závistí.

Někteří její "akcionáři" inkasují dividendy v podobě podílu na formální politické moci (Miloš Zeman, Václav Klaus ml.), jiní standardně kasírují zisky pro své firmy (Jaromír Soukup) a někteří zvládnou oboje (senátor a spolumajitel Parlamentních listů Ivo Valenta, a pokud pokračuje v praxi proplácení faktur obskurním PR firmám nebo sobě samému, tak i Tomio Okamura). Někdo do tohoto byznysu investoval všechno (Parlamentní listy), někdo v něm jede jen částečně (Takový Blesk je proti PL seriózní médium, ale vzpomeňme na jeho seriál o inkluzi nebo "zákazu zabijaček").

Nepropadl jsem konspiračním teoriím, nevěřím na žádné spiknutí apokalyptiků. Neexistuje žádná "společenská smlouva", kterou by Miloš Zeman, Tomio Okamura, Jaromír Soukup a další někde u notáře podepsali. Dílčí dohody mezi některými z nich samozřejmě fungují, ale jako celek drží tenhle podnik pohromadě a sílí jen společným zájmem - nepřipustit věcnou, střízlivou veřejnou debatu, ve které nehrají takovou roli emoce. A ve které by tudíž měli navrch ti, kdo nabízejí věcná řešení.

A byznys jen kvete. Zásilky s malou českou apokalypsou do každé rodiny jsou odbavovány pravidelně, včas a se zárukou.

Důsledek je, že spousta Čechů čeká konec světa každým dnem a vyhlíží ho ze směru, kde leží Brusel. A zapomínají, že když se někdo dívá pořád jen jedním směrem, může se taky stát, že se zatím děje něco ošklivého přesně na opačné straně.

autor: Jan Moláček | 2. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama