reklama
 
 

Ať žije mobilní signál v metru, ale chce to ještě Faradayovu klec

9. 2. 2017
Paradox modernity. Místo aby byl člověk šťasten, že dostal k dispozici technologickou vymoženost, tak se jejímu dobrodiní aktivně brání.

Steve Tyler, majitel jednoho baru na jihu Anglie, před časem zabudoval do zdí a stropu měděné sítě a stříbrné fólie. Rozhodl se z lokálu udělat takzvanou Faradayovu klec, která ruší elektromagnetické vlny a tím i signál pro mobilní telefony.

Je to služba naruby – místo toho, aby připojení nabízel, naopak ho odepřel. Hostů prý neubylo a jediná stížnost přišla od dámy, která navzdory Faradayově kleci nějaký signál v mobilu zaznamenala. Zprávu vloni v létě přinesla BBC.

Pan Tyler to udělal proto, že mu vadilo, jak se hosté místo konverzace izolují v bublinách svých elektronických světů. Atmosféra hospody upadala. „Chci, aby se lidé v mém baru dobře bavili, ne aby se dívali do displejů,“ prohlásil.

Můžeme jistě polemizovat, jestli má barman své zákazníky tímto způsobem vychovávat. Ale nemůžeme mu upřít právo na podnikatelský záměr: jinde mají wi-fi, on nasadil anti-wi-fi, technikou vrací úder. Jako kdyby si vybral, pokud mu to zákon ještě dovoluje, jestli jeho podnik bude kuřácký, nekuřácký, či semi-kuřácký. Berte, nebo nechte být.

Paradox modernity. Místo aby byl člověk rád, nebo rovnou šťasten z toho, že dostal k dispozici nějakou technologickou vymoženost, tak se naopak jejímu dobrodiní aktivně brání, nasazuje protizbraň.

99 procent lidí ale buď jako pan Tyler neuvažuje, anebo by jim přišlo bláhové pokoušet se technologii radikálně čelit. Elektronická komunikace pro ně nepředstavuje nápor, ale nabídku, která se neodmítá. Máme něco, co jsme neměli. Novinku, a ta je v principu dobrá. Jde se do toho.

Odtud plyne pochopitelné nadšení nad zprávou, že v pražském metru, a to i ve vagonech, bude mobilní signál. Respektive ne „bude“, ale „konečně bude“. Vytoužené přání – všichni to chceme, ne? – se má na trase C splnit ještě letos. Dopravní podnik schválil dohodu s operátory.

V nejmenším nepopírám, že možnost používání mobilu mezi stanicemi metra je užitečná (třeba si tam někdy někdo rozklikne i tento text!), že to může být důležité nebo přímo akutně nezbytné. Živě se propojit se svým blízkým na druhém konci světa, zatímco do toho amplion hlásí ukončete nástup, dveře se zavírají, je úchvatné.

Ale technologie chystají obvyklou past: možnost, způsobové sloveso můžeme, se nepozorovaně mění na nutkavost, musíme. Automaticky, bezpodmínečně. Jinak hrozí těžká otrava nudou. Hodně z nás, co denně obcujeme s mobilem v oblastech kvalitního pokrytí, to zná.

My, tišší blázni s daty a internetem, snad v MHD nikomu nevadíme. Obscénní vytelefonovávání se v tramvajích a autobusech, to už je jiný případ. Tahle podivná nevyžádaná socializace se spolucestujícími – vyzvánění, jaké vám leze na nervy nejvíc, nazdar kde jseš a tak dále nahlas – tedy dorazí i pod zem a při aktuální úrovni mobilní etikety fakt není na co se těšit. Uznávám, jsou lidi, kterým je to jedno. A taky jsou lidi, kterým je jedno úplně všechno. Nedělat si násilí může být základní životní strategie.

Aby mohl být jásot nad signálem v metru kompletní, měl by dopravní podnik zavést ještě zvláštní vagon označený písmenem F jako Faradayova klec. Nemusí být připojený v každém vlaku, rád si počkám. A kdoví, třeba z něj jednou bude hit, a z baru pana Tylera taky.

autor: Jan Lipold

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama