Dne 27. května 1942 zaútočili v těchto místech výsadkáři Josef Gabčík a Jan Kubiš na Reinharda Heydricha, jednoho z nejhorších nacistů, zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava. Sice ho nezabili, jen těžce zranili, nakonec však tento válečný zločinec po několika dnech zemřel.
Zabití tyrana bylo společně s českým národním povstáním nejvýznamnějším vystoupením našeho národa proti německé okupaci. Zatímco v prvních letech druhé světové války čelila československá exilová vláda výtkám spojenců za chabou aktivitu domácího odboje, po smrti Heydricha Velká Británie odvolala svůj podpis pod mnichovskou dohodou a slíbila pomoc při obnovení původních hranic našeho státu.
Ještě 27. května vyhlásil státní tajemník Karl Hermann Frank stanné právo nad celým protektorátem. Začal hon na parašutisty a jejich české pomocníky. Rodiny v domech v blízkém okolí útoku na Heydricha se bály o život, právě proto prababička tak rychle zešedivěla.
Na stránky učebnic se dostala jména dvou parašutistů, kteří zradili - Karla Čurdy a Viliama Gerika. Udavačství však bujelo ve velkém, jak vůči pomocníkům Kubiše a Gabčíka, tak v ještě větší míře za schvalování atentátu. V druhém případě se první popravy konaly už 28. května.
Nejznámějším místem byla kobyliská střelnice, kde se začalo popravovat 30. května 1942. Jiná část rodiny, která bydlela "za rohem", dlouho po válce stále vzpomínala na zvuk motorů, když odsouzené přiváželi, a salvy popravčích čet, které se Němci snažili skrýt spuštěnými motory vozidel. Když nyní na pietně upravenou střelnici přijdete, můžete číst stovky jmen popravených a podívat se na mimořádnou sochu Vzdor od Miloše Zeta a na velký dřevěný kříž. Padne na vás opravdová tíseň, byť hledíte do krásné zeleně.
Smysl zabití Heydricha byl často zpochybňován, hlavně komunisty, kteří se snažili vytvořit dojem, že jediným významným odbojem v protektorátu byl ten jejich. Stejná lež, jako když zpochybňovali význam českého a zejména Pražského povstání. Stejná lež, jako když po únoru 1948 "zrušili" osvobození významné části státu jinými vojsky než Rudou armádou.
Ke zpochybňování činu parašutistů jim napomáhala následná krutost nacistů. Vypálení Lidic a Ležáků, poprava několika set lidí, odvlečení spolupracovníků a příbuzných parašutistů do koncentračního tábora Mauthausen, rozprášení mnoha odbojových skupin. Zesílení strachu běžných občanů.
Přesto atentát na Heydricha plně schvaluji. Patřil k nejodpornějším nacistům. V roce 1939 zorganizoval přepadení vysílačky v Gliwicích, což byl krycí příběh obhajující agresi Německa vůči Polsku. Podílel se na přípravě vyhlazovacích akcí vůči Polákům. V roce 1942 předsedal konferenci ve Wannsee, kde bylo přijato "konečné řešení", v jehož důsledku bylo v koncentrácích zabito několik milionů evropských Židů.
Když někdo tvrdí, že počet mrtvých, mučených a vězněných Čechů překročil pozitivní efekt z jeho zabití, zapomíná, že Heydrich chtěl "konečné řešení" i pro Čechy. Už v roce 1941 prohlásil, že "Čech v tomhle prostoru nemá co pohledávat". Nový životní prostor pro německé obyvatelstvo měl být v rámci Generalplánu Ost vytvořen poněmčením, likvidací a vystěhováním Čechů, Poláků, Ukrajinců, Rusů a Bělorusů.
Zabití tak vysoce postaveného pohlavára bylo mimořádným činem. Parašutisté po celou dobu operace Anthropoid prokázali velkou odvahu s vědomím, že takřka jistě zemřou. Jejich odvahu nedaleko místa útoku na Heydricha připomíná unikátní pomník - devět metrů vysoký sloup, na jehož vrcholu k sobě zády stojí tři postavy s rozpaženýma rukama. Dvě z nich jsou parašutisté, třetí civilista jako zástupce všech pomocníků.
Občas jedu tramvají Zenklovou ulicí a pomník vyhlížím. Zároveň u zastávky Vychovatelna obdivuji osmdesát metrů dlouhý mural, který operaci Anthropoid oslavuje úspornou malbou. Dílo Jakuba Marka začíná startem letounu v Anglii a končí smrtí hrdinů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Jan Kubiš, Josef Gabčík a jejich spolubojovníci a spolupracovníci si takovou poctu zaslouží.
Stejně jako by měli - pane prezidente - konečně dostat Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy.
