Česko nutně potřebuje svého Detlefa Scheeleho. Kdo to je? Německý šéf spolkového úřadu práce, který do tamní předvolební kampaně vzkázal politikům - speciálně těm nacionalistickým -, že bez masivní ekonomické migrace to dál nepůjde: "Můžeme se postavit na zadní a prohlásit, že nechceme žádné cizince. Ale to nefunguje."
Podle Scheeleho propočtů potřebuje stárnoucí Německo zhruba 400 tisíc přistěhovalců ročně, aby mělo dostatek pracovních sil. Pokud se tak nestane, postupně začnou mizet řemeslníci a do velkých problémů se dostanou i taková odvětví, jako je logistika či výzkum. Scheele zdůrazňuje, že svá slova nemyslel jako příspěvek do současné rozbouřené debaty o "Flüchtlingen", tedy o přijímání uprchlíků před válkou a katastrofami. Jde mu o "Zuwanderer" - ekonomické přistěhovalce, kteří zapadnou do německé ekonomiky i společnosti.
V Česku je situace ještě mnohem horší. Mnohé obory - sotva vyvázly ze spárů koronaviru - se začaly okamžitě potýkat s krizí další, totiž s nedostatkem pracovních sil. Bohužel ale v tomto ohledu nemůžeme na rozdíl od Němců ani vyhlížet světlo na konci tunelu, protože nadcházející sněmovní volby ovládlo šílenství nazvané "Ani jednoho uprchlíka!".
Pokud nechceme zkrachovat, musíme jej hodně rychle opustit.
Chybí lidi. Všude
Třebaže česká společnost rychle stárne, škrtí ekonomickou migraci na maximum. Už před pandemií některá řemesla prakticky zanikala, jiná se stala doménou šikovných lidí, pro něž není čeština rodným jazykem. Nyní je situace ještě mnohem horší - vir se stal akcelerátorem neřešených problémů. Lidé v pohostinství, řadě služeb i řemesle dali během nejisté koronavirové sezony přednost jisté práci za kasou v supermarketu a už se nemíní vracet. Na povrch vyhřezlo, co předtím dlouho bublalo v útrobách nacionalisticky naladěné země.
Nemálo restaurací ani po krizi neotevřelo, protože nemají číšníky a kuchaře. Domovy seniorů jsou naopak před zavřením, protože jim chybí pečovatelky. A shánět dnes řemeslníka je úkol hodný lidí s ocelovými nervy.
Situace není neřešitelná. Místo dosavadního Vladimíra se může v kuchyni ohánět ukrajinský Vladimir. O seniory by se po odešlé Anně mohla starat její běloruská jmenovkyně. A s nářadím si umí kavkazský Viktor poradit stejně dobře jako ten, který se narodil někde v severních Čechách.
Jenže proč dělat věci jednoduše, když si je můžeme zkomplikovat? Politici se bijí v prsa, že i za krize dokázali udržet nezaměstnanost na velmi nízké úrovni - nyní je dokonce pod čtyřmi procenty. Nenechme se mýlit, není to výhra. Pokud po recesi začíná trh práce připomínat přetopený kotel tak rychle, máme zaděláno na vážný problém. Za rok dva čekejme obvyklé české nářky, jak je možné, že okolní země rostou po koronaviru o pět šest procent a my jsme se jako vždy zastavili někde u čtyř procent, funíme a nejsme schopni zrychlit.
Prosperující ekonomika se bez lidí vybudovat nedá.
Hledají se zlaté ručičky
Ano, potřebujeme svého Detlefa Scheeleho. Někoho, kdo by politikům předkládal místo neproduktivních kulturních válek k řešení konkrétní problémy. A kdo by jim připomínal, že ekonomické migraci stárnoucí evropské země nemohou nijak uniknout.
Na české úřady práce teď dochází kolem 300 tisíc nezaměstnaných a firmy jich poptávají zhruba stejně. Tak v čem je problém? Že schopnosti lidí bez práce se nepotkávají s tím, co firmy potřebují. A že jsme ani po utracení bambilionu eur z evropských fondů stále nedokázali vybudovat funkční rekvalifikační systém.
Z Česka se stává skanzen. Možná máme zlaté ručičky, ale je jich zoufale málo na to, abychom si do budoucna dokázali udržet stávající ekonomický a sociální standard.
Byrokracií proti zaměstnanosti
Když se Andrej Babiš ještě tvářil jako liberál, chtěl přijímat na volná pracovní místa tisíce uprchlíků ze Sýrie. Pak mluvil alespoň o migraci z východních slovanských států. A nyní skončil u slibu, že přes naše hraniční hvozdy neprojde nikdo - jen aby mu vystrašení voliči neutekli k tvrdým národovcům.
Dle vládní zprávy o migraci, která zatím není veřejná, ale u nás minulý rok pracovalo 390 tisíc lidí z unijních zemí a 144 tisíc lidí z takzvaných "třetích", tedy nečlenských. Podnikají zde desítky tisíc lidí z Ukrajiny, Vietnamu a Slovenska. Tisíce Rusů, Němců, Poláků či Rumunů. Premiér sice tvrdí, že zde žádné cizáky nechce, ve skutečnosti ale samozřejmě Česko několik migračních programů naštěstí má, jinak by se už sesypalo. Lákáme všechny možné typy pracujících - od vysoce kvalifikovaných zaměstnanců až po dělníky. Problém je, že bez politické podpory to nemůže nikdy efektivně fungovat.
Třeba do programu pro vysoce kvalifikované cizince se minulý rok přihlásilo 700 uchazečů, souhlas ale dostalo jen 350 lidí z Indie, Ukrajiny či Ruska. Ještě horší je to s nejdůležitějším systémem pro nabírání zaměstnanců - jede se podle uměle stanovených kvót pro jednotlivé státy, místo aby se zájemci bodovali dle svých schopností a potřeb Česka, a to bez ohledu na národnost.
Výsledkem tak obvykle je, že česká firma poptá ukrajinské či indické pracovníky do svého provozu, které potřebuje ihned, nejpozději do půl roku. S žádostí si pak ale dva roky hraje zdejší úřední šiml, až nakonec provoz pro nedostatek lidí zavře.
To, co se nyní děje na trhu práce, je přitom pouhým čajíčkem ve srovnání s tím, co přinese vrchol demografické krize za pár let. V Česku je to orazítkované generací Husákových dětí, na jejichž důchody v roce 2040 nebudou vydělávat ani dva práceschopní, pokud sem nepřijdou ekonomičtí migranti.
Rozrodit Česko? To těžko
Andrej Babiš se sice jezdí učit za svým přítelem Viktorem Orbánem do Budapešti na demografické summity, jak rozrodit ženy, nezvolil ale právě nejinspirativnější destinaci. Maďarsko má totiž jednu z nejnižších porodností v Evropě. Naopak země, které se snaží, aby ženy mohly co nejsnáze sladit svůj pracovní i osobní život - a nabízejí tedy co nejdostupnější služby pro děti -, v těchto statistikách vedou. Od Francie až po Švédsko. Pro nás to bohužel neplatí.
Přeplněné porodnice opravdu nečekejme. Udržet kola zdejší ekonomiky v pohybu nám může pomoci jen příchod desítek tisíc ekonomických migrantů ročně. Snahu dosáhnout něčeho takového dnes ale prakticky nikdo nenabízí. K mání jsou jen populistické strany, které slibují ochranu před invazí. Až si je zvolíme, čekají nás zavřené hospody, dílny i pečovatelské domy s nápisem "nejsou lidé". Snad pak budeme alespoň ochotní si připustit, že jsme někde něco udělali špatně.
